Normal

Český filmársky eklektizmus, kde sa napätie hojdá na hojdačke a 20 minút pred koncom z hojdačky spadne, pridruží sa trochu nudy, zachraňujú to obrazy, lyrika a Pavel Gajdoš. Na Kňažka sa výborne pozerá, dobre sa počúva, išli z neho stoický klud a sebakontrola, nie úchylnosť a zvrátenosť, ale to bol zámer...najviac zapôsobili obrazy, kamera, vlastne celkový vizuál a do toho všetkého Ševčíkova odvážnosť výjsť s niečim novým do mediálnej reality. (19.01.2010)

Mnozí se mnou budou určitě nesouhlasit, ale bezprostředně po příchodu z kina jsem potěšen, že Normal nesplnil to, co se slibovalo v traileru. Tedy, vizuální stránka ja samozřejmě výborná, ale očekávaný děj klasického thrilleru se nepotvrdil. Thrillerů se dnes točí všude spousta, ale takovéhle lyrické psychologické drama je věcí nevšední nejen v rámci Čech, tak proč si na to stěžovat (když to bez problémů funguje)? Herci hrají bez výjimky úžasně, dialogy slouží spíš pro expresi extrémních nálad a názorů, než pro posuny děje - což se ke stylu filmu jen a jen hodí. (28.03.2009)

Vzhledem ke kladům, kterými se pyšnil Ševčíkův Restart, je jen přirozené, že i Normal stojí především na formální stránce. Scénář není nikterak oslňující, ambice vyprávět realistickou dobovou krimi ustoupily neo noirové stylizaci. Ale je samozřejmě skvělé, že příběh Petera Kürtena inspiroval zrovna tuto partičku tvůrců. Ševčík a Ristera vyznávají videoklipovou estetiku, Muchow neřeší jazz a umělečtí maskéři se neobtěžují líčit a česat tak, aby to celé připomínalo Výmar. Lépe se vzdát kvalitní dobovky, když vám to neleží a natočit si to zcela po svém, než podobnou pecku uvěznit ve statickém divadelním záznamu nebo v televizní inscenaci a odsoudit ji k malému počtu repríz. (30.08.2016)

Zaujímavé, aké silné slová dokázal Ševčík vložiť do úst "psychopata Kňažka", ktorý svoju úlohu zvládol viac než bravúrne. Inak nesympatická postava slovenskej politiky, mi tak nečakane prišla, ako "jediný" dôvod prečo na na tento snímok siahať. Nie že by nič iné nestálo za pozornosť, no kľudne možno skonštatovať, že byť toto dielo divadelné, len sťažka by ste si vďaka hereckému výkonu či prejavu hlavného "hrdinu", všimli ostatných postáv, ktoré po jeho boku vyzneli viac menej - nijako. Nebyť Kňažka, nebolo by v podobe "Normal", psychologickej drámy ... (23.02.2017)

Filmu není až do konce co vytknout, precizně sleduje svůj zvolený směr, ať už směr zobrazování, vedení polemik, morálního tázání či hudebního a zvukového výkresu. Kamera, scéna, výstavba dialogů čaromocně inspirované divadlem, předválečný kabaret a expresionismus, impresionismus, noir, umocněné o možnosti filmu, techniky naplňování i zcizování, zralost postmoderní koláže, explicitnost i zahalování, laterna magika i charakterní monologické herectví, nakonec se v tom odrazí i laskavost a propastnost Dürrenmattovy existenciální detektivky... Rozepisovat se důsledně nechci, jen přibližně a nedbale rozevírám vějíř... Čili k technickému i estetickému provedení, k morálnímu myšlenkovému vykroužení a k originalitě počinu na tuzemském ledu vytahuji karty s nejvyšším možným hodnocením. Pět hvězd čistě vysloužených až do konce - ale právě, až na ten konec samotný, kde přijde zdánlivě maličké zaškobrtnutí, které výsledný dojem hodně pokazí. ***** Celý názorový souboj o to, zda se zrůdy na náš svět rodí, nebo je musíme teprve vychovat, umožňuje, aby postava obhájce v určitých momentech přistupovala k projevům násilí i nevinnosti naivně, s jakýmsi obnovením tázáním a sebezpytem. Potud je to v pořádku a téměř se jedná o nejsilnější momenty v díle, a to hlavně proto, že zůstávají nerozhodnuté. Lze je číst a domýšlet obojace. Ale když obhájce po procesu opustí svůj dosavadní věřený svět, šmahem odsoudí bez tázání rodiče a odebere se za svou naivně vysněnou Evou někam do ráje, a kamera pak dál ještě dokumentuje, jak se k sobě tulí hlavami a úsměvy (byť co do kulis to ještě pořád skutečně může být jen sen), balanc, na kterém celý film stál, se hroutí ve prospěch rozhodnuté možnosti: příklonu hrdiny k víře v naivní, nekomplikované štěstí, což ještě - sen nesen - jako hřebíčkem do rakve přibije osobní sdělení, že film je věnován Haně Ševčíkové. Režisérově matce? Či manželce, osobní projikované Evě? Přiznání v závěru, že režisér si vybral, čemu chce uvěřit, a že k tomu nakonec přiměl i svoji postavu, Justuse, je osikovým kůlem vyděšeně jednajícího venkovana do sympaticky vampírské povahy jeho vlastního filmu. Toho krkavčího zabodnutí je přeškoda. Jako kdyby bruslařka ve vítězném finále zakopla tak nešťastně, že si bruslí uřízne s vlastní nohou i nesmazatelnou ostudu. Taková škoda to je, že film si ode mě zaslouží buď jednu hvězdičku za koncepční sebevraždu, nebo prostě plných pět s tím, že ten konec musím ignorovat, pachuť zpětně vrženou na viděné si vší vůlí mocí odmyslet, a pak mi zůstane fantasticky povedený film - a protože to hejno skvostů na českém porevolučním kinematografickém rybníce je tak smutně řídké, tenhle jedinečný přírůstek jim já neupřu. (13.02.2016)