Nestyda

NOC PLNÁ FILMŮ. NESTYDA je z vieweghovských adaptací posledních let (ROMÁN PRO ŽENY, ÚČASTNÍCI ZÁJEZDU) jednoznačně nejlepší, protože všechny jejich zápory tlumí do přijatelné míry: od knižních dialogů, odporu k ženám až po scénkovitost, v nichž dvě scény spojuje jedna rozehraná a následně vypointovaná anekdota. Hřebejk se dovede obklopit profesiálním týmem, jenž z převážně televizně vypadajících snímků distribuovaných omylem v našich kinech udělá skutečně kinofilm. Platí to především pro kameru pracující dobře s hloubkou ostrosti, mimozáběrovým polem i více plány najednou a hudbu, která přechází z té, jež je součástí filmového fikčního světa, do té, která její součástí není (zde až za hranicí manýry, kdy se jako v KRÁSCE V NESNÁZÍCH film o ničem "prohudbuje" až k závěru + repetitivnost hudebních motivů je otravná). Jenže rezignace o snahu cokoliv vypovědět, "prostě" jen obrousit hrany a naservírovat bezproblémový, o nic se nesnažící a nic neříkající produkt, je rezignací tvůrčí, filmařskou a nakonec i diváckou. Závěrečný synekdochický obraz, v němž mrtvý kapr obživne a přendán z kádě do kalné vody plave dál, se tak dá brát i jako glosa celé Hřebejkovy tvorby. (21.10.2008)

Vyhlasujem pátranie po zmiznutej kvalite Hřebejkových filmov, ktorá má od filmu 'Pupendo' výrazne klesajúci charakter. Aj keď sa Jan svojimi filmami stále drží nad hranicou pozerateľnosti, už to jednoducho nie sú tie kúsky, čo bývalo. Už sa neteším na každý jeho ďalší film, pretože po ňom mi nezostáva nič iné, len prehlásiť, že to bol len nejaký 'ďalší' film, čo som videl a ničím mimoriadnym ma nezasiahol. Po filme 'Nestyda' som mal teda podobné pocity, doprevádzané pocitom obyčajnosti a rozpoltenosti, ktorá mi trošku pripomínala americký typ komerčnej komédie, ktorá chce byť stoj čo stoj nezávislá. Inovačné momenty a originalita rozhodne vo filme nechýbajú, niektoré scény oplývajú naozaj dobrými nápadmi a ani herci nezaspali na vavrínoch, len dokopy to akosi nefunguje. Jednotlivé aspekty nedávajú spolu ten dokonalý, jednoliaty celok, po ktorom by divák jasal. Naopak som len márne krútil hlavou nad vyprchaným potenciálom, ktorý mal scenár a ktorý (dúfam, že stále ešte) má režisér. 55%. (09.08.2009)

Šok a příjemné překvapení. Přestože to v podstatě o ničem není, spousta děje tam navíc jako by chybí a z historického hlediska se tomu bude vyčítat i absence pointy (i povídky mají vyvrcholení, ne?), kouká se na Nestydu příjemně (=neměl jsem tendence sledovat časomíru). Přes všechny zveřejněné fotografie s falickými rohlíky, přehrávané excesy z trailerů a růžové plakáty se Macháčkovi s Hřebejkem omlouvám. (09.10.2008)

Docela jsem byl překvapený, jak je film podhodnocenej. Přiznám se ale, že jsem i s tím vším šel na film s nejistotou. Hřebejkovi to poslední dobou moc nešlo, Macháček byl od Samotářů vcelku jalovej a příběhy také neměly žádnou šťávu. Stejně tak jako v Nestydovi. Příběh šťávu určitě nemá, ale film jako takový obsahuje pár opravdu vtipných scén. Krom toho Jiří Macháček opět hraje to co mu jde nejlíp. Přiblblýho vola, který je s ním spojen asi doživotně. Ale celkově to docela příjemně ubíhá. Je mi uplně jasný, proč to odborníci tak sundali...špatný příběh, Hřebejk nemá formu, herci nic moc...zbytečný cameo role...především Karla Gotta, ale co na tom. Já jsem se u toho prostě a jednoduše bavil. Když to samozvanej odborník nedokáže, jeho problém. Nemusí do toho ale tahat obyčejný lidi, kteří se kvůli ním rozhodnou tenhle film vynechat, přestože dokáže pobavit. (22.02.2010)

Povídky o manželství a sexu jsou kniha takřka geniální. I proto to měl Nestyda od začátku prohrané, ale vyšel ze souboje s očekáváním relativně se ctí. Souvislý příběh totiž musel být přítomen, ale určitě měl být bližší Oskarovi. Zuzanino počínání totiž působí silně rozpačitě, tuctově a bohužel bez pointy. Na scenáristickém papíře to mohlo být od Viewegha slibnější, takhle dost dobře nechápu, proč jsem měl tu či onu unavenou linii sledovat. Nejsilnější momenty samozřejmě přijdou, když se objeví replika z povídky, jeden oblíbený příběh se propojí s jiným a překvapivě právě připsaná Nora je parádní vůdčí linkou. Zkrátka všechno alespoň zdánlivě funguje, ale na příliš mnoha místech jsem jasně cítil, že chybí něco navíc, o proměnlivosti nálad předlohy na několika řádcích ani nemluvě. A Hřebejk sice naštěstí definitivně zahodil dřívější masku spasitele české kinematografie, kterou si tak nepochopitelně přivlastnil, ale měl by se zamyslet nad svým šansonově-melancholickým syndromem. Ta vzájemná podobnost předkládaných hudebních prostředí už je alarmující. (09.11.2009)