Duna

Audiovizuální zážitek roku. Obyčejné kino je málo. Nedokonalosti plátna i slabý zvuk jsou bolestně znát. Převedení předlohy na plátna kin v této době dává dokonalý smysl a vytváří potřebný balanc drtivé většině dnešní filmové produkce. Civilizace jako přežitek, který je třeba očistit o život bezvěrců ve svaté válce nadchne bojovníky ISIS a jejich přívržence. Náznak, že muži nejsou tak úplně k ničemu jak se původně předpokládalo je také hodně odvážný. Pod tradičními západními tématy probublává Herbertova fascinace středním východem. Villeneuve si dává práci s vykreslením světa a jeho mechanizmů. Nápady jen hýří ať jde o technické detaily, harkonenské písničky nebo skotské dudáky. Srovnání s Hvězdnými válkami je na místě jen co se týče měřítka a do té míry, že ⊃∪∩⪽ působí mnohem realističtěji. Herecky špica, jeden vedle druhého. Emoce bublají pod povrchem a nejsou zbytečně okázalé. Jen je to strašně krátké i přes to, že děj první části jde mírně za půlku původní knihy. Zimmer temně burácivý. (20.10.2021)

Komu se líbil režijní a estetický set-up Blade Runnera 2049, bude se u Duny radovat, neboť je ve vší své monstróznosti a technické opulenci ještě o kousek dál. Villeneuve umí být epický, pompézní, vznešený i okázalý, nikdy to však jako celek nesklouzává do přehnaného patosu či kýče. Audiovizuálně jeden z nejopojnějších filmů za poslední roky a dějově těžko hodnotit, možná bude lepší zatím čekat na part 2. Zimmer fantasticky funkční ve filmu, hůře poslouchatelný samostatně. (17.10.2021)

Duna je především skvostný audiovizuální zážitek. Denis Villeneuve nám předkládá nekonečnou sérii podmanivých obrazů a Hanz Zimmer je doplňuje o jeden ze svých nejsilnějších a zároveň nejjemnějších soundtracků. Obsahově není Duna žádná sofistikovanost, nejsem nadšen z filmů, které jsou koncipovány jako pilot nějakého seriálu, nicméně zážitek to překvapivě nesnižuje. Filmové prostředí je neúprosné, vražedné, okouzlující, vtahující - jakoby tam člověk byl, nebo při nejemnším chtěl být. Postavám tak nemusí být vloženy do úst ty nejsofistikovanější texty, stačí, že kráčejí ve stopách svého přímočarého osudu a film funguje... Tak příští týden další díl? 8/10 (28.10.2021)

Mám rád, když mě film přenese do úplně nového světa a udělá to tak věrohodně, že po pár minutách nepochybuji, že tam opravdu jsem. Myslím, že naposledy se to podařilo asi Avatarovi, a jsem rád, že to teď vyšlo i Duně. Jak jsou na tom lidé, kteří předlohu nečetli, nevím, ale já se na Arrakis cítil jako doma a tu nádhernou výpravu, architekturu, design lodí, kostýmy i přesně obsazené herce jsem si užíval stejně jako příběh, s nímž se tvůrci (za předpokladu, že bude dvojka) popasovali, jak nejlépe mohli. Kde jim dávala Herbertova kniha prostor k rozkošacení, tam rozkošacovali, kde mohli něco ubrat, tam ve vlastním a v diváckém zájmu ubrali. Ano, kniha je díky neustále tekoucím myšlenkovým pochodům všech postav o mnoho bohatší a leccos je v ní zřejmější než tady, nicméně neměl jsem pocit, že by Duně něco podstatného scházelo. Samostatnou kapitolou pak je hudba Hanse Zimmera, kterého musím po Není čas zemřít zase upřímně pochválit. Nedovedu si představit, že by druhý díl neměl vzniknout, a tak si to ani nepředstavuju a rovnou se na něj těším. (22.10.2021)

Tak nějak jsem tento kopec písku pořád obcházela, až jsem o něj zakopla a spadla přímo do něj a přímo na hubu. Chvíli ale opravdu jen chvíli jsem měla pocit, zda se neukoušu nudou, ale velmi brzy mi do písku spadla rovnou celá brada. Nádhera ... tak moc to na mě chtělo působit nezáživně, ale neodtrhla jsem oči od obrazovky. Všemi smysly až neuvěřitelně působivě na mě příběh nedochůdčete krve šlechtické zaútočil. Věřím, že hlavně díky naprosto geniálnímu hudebnímu doprovodu. Kdy je v plánu dvojka? Letos? Super. (16.01.2023)