O uloupené divožence

Jedna hvězdička za lokace, druhá za Danu Markovou, která v pohádce většinu času pobíhá ve spodním prádle (a ano, byly chvíle, kdy jsem měl pocit, že jí sice princ teda pusu nedá, ale rovnou ji ohne, takové erotično z toho čišelo). Což ale je na pohádku ne zrovna důležitý prvek. Mno, už úvodní scéna, kdy se králi a jeho spolustolovníkům plete jazyk po víně, mne mohla varovat, že půjde o poněkud studentský, ne-li žákovský humor. A on i ten příběh - druhorozený syn vrthne do místnosti tak, že vystřelí šíp do erbu, když není po jeho, hned se se dvěma kumpány sebere, ukradnou na trhu šunku a chleba, a jedou na Kozlov loupežničit. Aby toho nebylo málo, Kozlov obývají kouzelné bytost, trpaslíci či divoženky. A ke všem těm náhodám zrovna okolo Kozlova, asi významné to lokality, pojede jakoby španělsko-francouzská princezna a divoženka ji unese, neb je zamilována ho druhorozeného prince, nyní zbojníka... Ufff. Nu, nějak mi u toho chyběl konec, jak spokojena byla nakonec tato princezna se zbabělým prvorozeným princem, nebo co se stalo s princovými kumpány, a co kouzelné bytosti na nové obyvatele hradu? (12.11.2017)

Dvojitý pohádkový nášup za tenhle víkend byla pořádná dávka existenciální trýzně! Další výtvor z české kuchyně, který neměl sebemenší smysl či jakýkoliv náznak zajímavého příběhu. Scénář byl nulový a dialogy měly inteligenci opékače topinek. Nejhorší ze všeho je ovšem fakt, že podobné slátaniny nejsou pro nikoho určené, jelikož děti se u nich budou nudit a nepochopí je, a odrostlejší to budou brát jako zákeřný útok na svoje smysly i rozum. Je smutné sledovat, v jaké déčkové žumpě se naše pohádková tvorba brodí. Jediné, co máme ještě stále na vysoké úrovni, je krása našich hereček, ovšem jenom na ní se opravdu stavět nedá. (29.11.2009)

Zhýčkaný druhorozený synek hraběte a asi i třetí syn hraběte (zjevně studoval na kněze) se rozhodnou, že už mají plné zuby, svojí příbuzenskými sňatky zdegenerované rodinky, včetně pablba nejstaršího bratra a dají se na dráhu loupeživého rytíře. Moc jim to nejde a tak není divu, že padnou do osidel lehce hippiesácké divoženky Zafry.  Také se tam vyskytují víli (nic moc) a královna víl, co je nemastná, neslaná a zjevně je tam jen do počtu. Děj moc smyslu nedává a představa, že by kdokoli mohl v té ruině žít v zimě šťastně až do smrti je přímo směšná, nebo chteli mohl, ale moc dlouho by si to zmrzlé štěstí neužil. Za mne dvě skřítkovské hvězďule. (26.12.2023)

Pohádka, která se mohla opravdu vyvést, ale nevyvedla. Dobrý námět kazí slaboduchý scénář a nejvíce ze všeho pak nejednoznačnost postavy Roberta (Roman Vojtek), který takříkajíc neprokázal svoji cenu a kurážné divožence Zafře nesahá ani po kotníky. A na konci to působí tak, že se k Zafře vrací jen proto, že ze sňatku mezi ním a princeznou sejde. Žádný důkaz lásky, žádná oběť z jeho strany, prostě nula. (19.11.2011)

Pohádka měla nakročeno k zajímavému a neotřelému příběhu. Scénáristé ale nemají odvahu na nějaký přesah a poselství jaké najdeme v pohádkách H. C. Andersena, C. Perraulta či bratří Grimů. Robertovi šlo hlavně o pomstu bratrovi. Potom, se seznámí s krásnou divoženkou, ta se mu zalíbí a když je to navíc princezna, jak si myslí, neváhá si jí vzít. Pak se ale dozví pravdu a má li volit mezi bohatou princeznou a krásnou divoženkou, vybere si pragmaticky. Zafru, která se pro něj vzdala všech kouzelných vlastností a nesmrtelnosti odvrhne. Zafra je zavržena i vlastní komunitou. Místo aby byl Robert potrestán samotou, za svou hamižnost a prospěchářství, Zafra se k němu vrátí a žijí šťastně až do smrti. Scénáristický paskvil. (26.04.2020)