The Fountainhead

Klasicka namitka u zfilmovany knihy ohledne nepristojneho kraceni a zjednoduseni nelze uplatnit, Ayn Rand sve dilo sama kompletne prepsala do scenare. Presto mi ty strihy deje pripadaj dost zbesily, nevim, jak to muze vnimat neznalek predlohy... Navic clovek musi privrit oko nad dobovym atributem dramatickeho prehravani a Elsworth M. Toohey nebyl ani z poloviny takovej madafaka jako na papire (: (28.02.2022)

Čirá esence ideologie Kreátora, či obecně řečeno Jednoho. Kdyby bylo možno Ayn Randt přiřknout alespoň mírnou dávku ironie či genderové emancipace, dala by se snad Fountainhead nazvat i dílem podvratným - což ale opravdu není. Film tak čtu jako velmi zábavnou, nezamýšlenou karikaturu, zacyklený patetický imperativ ega pro všechny Tvůrce. Což je dnes paradoxně ještě aktuálnější než v 50. letech. (08.12.2013)

Zatímco román ani s odstupem desetiletí neztrácí na působivosti, film v souboji s časem dopadl podstatně hůř. Nedivím se, že Randová film nenáviděla, přestože scénář sama napsala. Vidor zkrátka není tím správným partnerem pro tak originální vizi, s jakou Randová přišla. Za pozornost stojí, jakým způsobem Randová přistoupila k převodu románu na scénář. Pochopila, že román o 800 stránkách (v čekém překladu) nelze jen mechanicky překlopit do 2 hodinové filmové stopáže a proto celý děj výrazně pozměnila tak, aby zachovala ducha předlohy. Scénář by si zasloužil 5 hvězdiček a je výrazným argumentem vůči těm kritikům, kteří zpochybňují autorčin literární talent. (11.06.2013)

Luxusni, krasna, a ma oblibena Patricia Neal (zde trosku s vyrazem "ala Faith Domergue"), a kovboj Gary Cooper mi umoznili stravit opet pekny vecer u pekneho filmu (obrazky predevsim...). Prvni pule vyborna, ke konci vsak tempo mirne slabne a film zacina byt pateticky. Ale americani to bez toho asi neumeji, takze ja s tim problem nemam, asi uz jsem si zvykl... Jinak pekne, pekne... Temer za plny pocet. :-) (27.06.2010)

Jako – naštěstí už bývalý – proponent kinematografické střídmosti a psychologické drobnokresby jsem se zdráhal přiznat maximální hodnocení této excesivní “anti-kolektivistické agitce” [film je samozřejmě mnohem víc než to], byť mistrovsky natočené kdysi humanistickým režisérem. Ačkoliv film pojednává „jenom“ o architektuře, nejen svým expresivním výrazivem (nejrůznější konotace sloves „vládnout“ a „podlehnout“) vyznívá jako vypjatý metafyzický souboj Dobra (individualismus génia) a Zla (průměrnost masového vkusu), hájeného ďábelským architektonickým sloupkařem – podle vlastních slov „přítelem humanity“. A to už nemluvím o tom, jak se témata osobní integrity, korupce a moci podepisují na romantické linii filmu, která je ve znamení neurotické ženy s bičíkem [opět zjednodušuju: klíčový milostný trojůhelník je komplexní a plastický]. Nicméně právě její finální jízda stavebním výtahem do náruče hrdiny na střeše mrakodrapu mě nakonec k plnému hodnocení přinutila. Jako kdyby Frank Capra zanevřel na dav a natočil anti-tezi „New Dealu“ s příchutí perverzní sexuality. (22.10.2006)