Vykúpenie z väzenia

Felon je velmi dobré vězeňské drama, které žádným aspektem daného žánru vyloženě nevyčnívá, ale naopak si bere odevšaď slušný průměr a jako celek má všehovšudy dobrý vibe. Násilí je zde dostatek, stejně tak jsou zde dostatečně poutaví dozorci i vězni a jejich charaktery a v neposlední řadě i emocionální stránka filmu. Ačkoliv v žádném ohledu není vyloženě nejlepší a z každého hlediska jsem viděl už lepší prison filmy, je ve výsledku Felon dobře stravitelnou a koukatelnou jednohubkou v čele s výborným a sympatickým Stephenem Dorffem a šikovným Waughem v režisérském křesle, jehož filmy já prostě můžu. (26.02.2023)

Nízkorozpočtová bomba, která vás donutí nedýchat. Příběh je prostý. Hlavní je ale ta věznice. Vězení je v tomhle filmu prostě fakt nepříjemné, úplně cejtíte jak bolí a jak je to tam totálně na hovno a beznadějný. Herci tu jsou skvělí a Stephen Dorrf s oholenou hlavou vypadá fakt nebezpečně. Scénář je celkem jednoduchý, ale to neznamená že není chytrý. Třeba hlavní hajzl tu je ze začátku vylíčenej jako takovej ten dobrák. Doporučuju všema deseti. (03.12.2008)

„Když poprvé ve vězení uvidíš pořezanej obličej, tak se pobleješ. Podruhý tě to lehce znepokojí a potřetí ho překročíš a jdeš dál“. Jj, vězení formuje charakter(y). Tady přežijí pouze opravdu silní jedinci. A poučení vyplývající z tohoto snímku? Pokud načapete u vás doma zloděje a při chránění vaší rodiny ho (neúmyslně) zabijete před domem, odtáhněte ho domu za první zamčené dveře. Jinak na vás čeká dobrodružství, o kterém se vám nesnilo a NE, teď opravdu nemám na mysli víkendové SAFARI. Syrové, naturalistické, intenzivní, přímočaré, nepodbízející se a nesnažící se divákovi to usnadnit a zalíbit se. Jednoduše je vám to naservírováno na podnose přímo před ksicht a vy si v těch sračkách klidně vymáchejte huby. Možná to někomu bude připadat nepříjemné (nechutné, brutální, přehnané), ale ve světle faktů (si) bude muset přiznat jedno. Tohle se už nedalo natočit o moc lépe. Trojlístek S.Dorff-V.Kilmer- R.R. Waugh se vám postará o nezapomenutelnou podívánou, za to vám ručím (záruka vrácení peněz). 90% Alternativy: Prorok, Cela 211, Brubaker (10.10.2011)

Felon je z filmů, kde se nedá přehlídnout levnej peníz a mockrát omletej vězeňskej model, ale možná právě dík tomu, jak je prostej a odevzdanej, že nesklidí ani vavříny ani nenaplní kasy, působí upřimně a to tam cítím jako největší vklad. Hned po něm jsou to pánové Dorff a Kilmer se svými špičkovými výkony. 3,5 *. (24.09.2008)

Co se týče Felonu, tak ano, je to jedno velké klišé, ale příběh vychází částečně ze skutečných událostí, a hlavně – není život a realita také jedno velké klišé? Neměli bychom vinit spíše ty filmaře, kteří do svých příběhů, často nepřiznaně, přimíchávají kdeco a svým fištrónem balamutí diváky. Ke kladné odpovědi existují čtyři pádné důvody: (i) Za prvé jsou klišé a opakované stereotypy, spíše než údělem konzervativních filmařů, důsledkem tautologické logiky – pokud chceme například vědět, co určuje western a zařadit určitý film do žánru westernu, musíme analyzovat určitý počet určitých filmu, ale jak poznáme, jaké filmy máme analyzovat, pokud už neexistuje určitá definice westernu? (ii) Za druhé se každý tvůrce rodí do doby, kde klišé existují v tisících exemplářích a kde opouštět jedno klišé znamená pouze přimykat se ke druhému. Ano, jsou tu filmoví reformátoři, kteří chtějí modernizovat kinematografii tím, že ji zbaví všeho údajně zastaralého, všech klišé, a mají pocit, že představují avantgardu, která z kinematografie vymetá nepotřebné haraburdí. Mají cosi společného s reformátory neoliberálními – hovoří o modernizaci, ale myslí tím odbourání, nikoliv okysličení a oživení. (iii) Dále by se dalo namítnout, že i když kinematografie odpovídá potřebám publika, jež vyžaduje rychlou a snadnou rekreaci po odcizující práci, fantazijní únik před její monotónností, neměli bychom zapomínat, že umění nemůže být zdrojem poznání a krása (dle Tarkovského) symbolem pravdy, pokud dočista opustí realitu. (iv) A za čtvrté, byť jsou obecně klišé chápány jako něco hanlivého, jako řemeslničina stojící na protější straně vůči uměleckým počinům, domnívám se, že takové chápání filmů je mylné a nespravedlivé. Tenhle dalekosáhlý omyl a past, do které se lapili společně s publicisty i akademici, vychází z chybného ztotožňovaní filmů, pokládaných za svého druhu literární díla, s příběhem a z opomíjení filmového jazyka. Kritik tedy kupř. zmíní u filmu XY „staromilský styl práce, čili důraz na tzv. poctivý příběh a přímočarou režii“, ale dál to nerozvádí, nejde hlouběji, neptá se, jak je toho dosaženo. Zde nezbývá než vzpomenout Jana Němce, který si čtrnáct dní u střihacího stolu záběr po záběru pouštěl Bressonův snímek K smrti odsouzený uprchl, zapisoval si obsah záběrů, zkoumal, kde jsou celky, kde polodetaily, co rekvizity, kdy a kde se objeví ten který předmět, a tím se naučil filmovému jazyku. Filmový jazyk, filmová gramatika, je něco, u čeho ale vůbec nezáleží na tom, zda-li je film artový, nebo mainstreamový. Pokud natočí kterýkoliv kameraman úžasnou pětiminutovou scénu a umístí ji do žánrového filmu, nikdo tuto scénu nezaznamená. Naopak z rutinních scén poskládaný film, za kterým stojí vynikající scénář, to je něco, na co akademik, kritik i divák slyší. Ovšem to je fatální pominutí, které zdiskreditovalo už stovky filmů a které se táhne kinematografií, co je stará. (13.08.2009)