Verejní nepriatelia

Mann pokračuje tam, kde v Miami Vice skončil – v syrové a nepřikrášlené filmařině, v níž prim hraje ostrý zvuk a naturalistický obraz digitální kamery. Opět si báječně vypomáhá hudbou, která dodává sekvencím spád a atmosféru. Bohužel záměr udělat Heat model 30. léta ztroskotal na scénáři a Christianu Baleovi. Nevím, kdo za to může víc, ale Deppův lump hraje první housle a uhlazený muž zákona absolutně nedokáže vzdorovat jakoukoli problematičností či dvojakostí. John Dillinger jede velké sólo a Michael Mann se jeho šviháckým a gentlemanským naturelem klaní všem knírkatým gangsterským melodramatům z minulosti. Funguje to skvěle, včetně závěru. Jistou hloubku do filmu vnáší motiv Dillingera jako posledního zástupce galantních lupičů, které válcuje nenápadná mafiánská šmelina. Dvě a půl hodiny mě Veřejní nepřátelé vydrželi bavit, protože Deppovi a Cotillardové to sekne a Mann se umí ponořit přímo do středu dění. To magické něco tady ale chybí – v tomto případě dráždivé napětí mezi zákonem a zločinem, dobrem a zlem. Dillinger a Purvis jsou oba až příliš jednoznační, než aby dokázali vytvořit tak explozivní dvojičku jako Hanna a McAuley. (01.07.2009)

Celá banda schytala co zasloužila a tak to má bejt. Komu se nelíbí, když řeknu, že jsem Billie těch pár facek při výslechu celkem přál? Chtěla tvrdýho chlapa a sklidila tvrdej osud. Její volba. Tak jsme otevřeli nadrsno a tak to k filmu se syrovejma přestřelkama ala Michael Mann patří. Jeho styl akčních scén mi přesně sedne (snad jen ta kamera nemusela bejt zas ten okatej digitál, i když je to lepší než v Miami Vice - a aby bylo jasno, vůbec mi nevadí to snímání zblízka a detaily na obličej), a přestřelka v Little Bohemia se zařadí mezi moje nejoblíbenější akční scény vůbec. Vůbec mě nezajímá, kdo má větší prostor, jestli je nebo neni duel stejně vyhrocenej jako v Heat, důležitý je, jestli funguje film jako takovej. Funguje. Dokonce i moje křehká manželka byla s filmem nad očekávání spokojená, což jsem od ní nečekal. Od Manna IMHO nejlepší. (BTW ta jejich obhajoba, že trestali viníky hospodářský krize mi dost připomíná bratry Mašíny). (13.07.2009)

Netradičně natočená gangsterka, především v tom, jakým způsobem se jí (i díky digitální kameře) daří odosobňovat dění na plátně a důsledně bránit divákovi, aby začal výrazněji sympatizovat s tou či onou stranou konfliktu. Jednotlivé vedlejší postavy jsou pouhými figurkami na šachovnici, jejichž účast v přestřelce je redukována na záblesk z Tommy Gunu a následná smrt ponechána bez povšimnutí. A protože Dillinger nemá čas se za mrtvými příliš ohlížet, nečiní tak ani divák. Že je hlavní postava lidovým hrdinou se dozvíme spíše z Deppovy tváře sebevědomého grázlíka, než aby nám Mann strkal pod nos důkazy o jeho popularitě. A když se pro to rozhodne, udělá to nenásilně. Dillinger není supermanem, kterým bychom se toužili stát; naopak on sám se před našimi zraky nechává okouzlovat smyšlenými filmovými postavami a dobovými písničkami. My jsme především zvyklí sledovat hrdiny, kteří tyto příběhy svými činy tvoří a umění ovlivňují; tady se nám dostává důkazu, že se nejedná pouze o jednosměrku. //Vtipné je, že celý obraz mafie, jak ho líčí třeba Kmotr, oblečením počínaje a manýry gangsterů konče, je neodpovídající a ve skutečnosti byl inspirací pro reálné zločince, kteří tento způsob vystupování až na základě zhlédnutí takových filmů začali napodobovat.// (21.10.2009)

"Chceš bejt mrtvej hrdina nebo živej srab?" Zamilovaný zbojník John Dillinger bohatým stylově bral a na chudé s přehledem sr*l. S tím mám trošku problém, protože rozhazovační zločinci jsou zde zobrazeni jako velcí sympaťáci a brutalitou hýřící policisté, tedy s čestnou vyjímkou Purvise, jsou prostě zmetci. Zkrátka mi vadí typický rys dnešní doby, kdy je člověk chodící denně do práce považován za debila a frajírek, který po nocích v barech rozfofruje nakradené finance, je brán za vzor. Kromě tohoto problému jsem si taky občas zívnul, ale Mann mě vždycky uměl vtáhnout do příběhu, takže nebudu Veřejné nepřátele splachovat do odpadu, nýbrž mu raději udělím silnější tři než slabší čtyři hvězdy. (28.11.2016)

Film překvapí svou nekřiklavostí a klasičností, které jsou docíleny sofistikovanými postupy. Zdejší pohled na Johna Dillingera připomíná gangsterské filmy ze třicátých let. Ty se maximálně soustředily na své hrdiny a narozdíl od mafiánských eposů druhé poloviny století od nich neodváděly pozornost k historickému prostředí. Mann a jeho spolupracovníci tohoto efektu docílili použitím digitální kamery a realistickou stylizací záznamu. Kamera se drží v bezprostřední blízkosti postav, takže jejich okolí pozbývá důležitost. V nespektakulárních přestřelkách převládají krátké záběry, zoomy a švenky kamery, které vytváří fyzický dojem chaotické akce a diváky tak vtahují do dění. (01.07.2009)