Verejní nepriatelia

Time is luck. -> Jedna z ustrednych viet, ktora emocne pohanala vo vire vzajomneho vztahu dve postavy z Miami Vice dostava v Public Enemies este vyraznejsie miesto. Temporytmus filmu je takmer vyhradne totiz determinovany skrz subjektivne vnimanie plynuceho toku casu hlavnymi postavami. Vysledkom toho je putavy paradox -> mame tu pribeh, ktory nie je pevne zovrety, ale skor pripomina spoza oparu prchave prebleskovanie sekvencii spomienok viacerych zucastnenych. Zaroven je pribeh az asketicky strohy -> emocii je tu takmer minimum, hlavne postavy sa takmer po cely cas filmu minaju a davkovanie informacii je vzdy zastavene v momente, kedy dalsie povedane by uz bolo prikraslovanim (t.j. esencia nutneho pre identifiakciu v deji je naplnena vzdy, ovsem za tuto hranicu do krajiny cisteho popisu film takmer nezachadza). A hoc film sa svojim umiestnenim v casopristore obtiera aj o Hollywood a jeho fabrikovane sny, svojim stylom (dig. kamera) neponuka divakovi ziadne vizualne trademarky toho obdobia (ci uz napodobnenim stylu nakrucania danej doby, alebo naopak priblizovanim sa k vizualnemu stylu gangsteriek odohravajucich sa v danej dobe). Nonsalantna atmosfera mimoakcnych sekvencii je vylucne sprostredkovana vybornou hudbou. (07.07.2009)

K Veřejným nepřátelům jsem navzdory spojení jmen Michaela Manna a Johnyho Deppa přistupoval s nedůvěrou, protože jsem měl možnost před zhlédnutím snímku číst poměrně výrazně negativní kritiku od Mirky Spáčilové. Naštěstí šlo o pouhou předpojatost, protože jsem měl tu čest s jedním nejzajímavějších kousků z žánru gangsterky za posledních 10 let. Pokud nedávám pět hvězdiček, pak jen proto, že konkurence je v této oblasti hodně vysoká, jen málokteré období a žánr je zmapované tak dobře, jako právě svět amerických gangsterů 30. let. Johny Depp hraje svého narcistního slávychtivého Dillingera s přehledem a chutí a jeho okolí představuje rovněž kolekci zajímavých figur s dobrým obsazením. Trochu pokulhává zobrazení milostného vztahu, umím si představit i charismatičtější a půvabnější herečku v hlavní roli. Svoji roli hraje i to, že Dilligerova partnerka byla jen pasivním prvkem jeho života, takové ty desperátky z filmů Bony a Clyde nebo Veřejný nepřítel č. 1, které se přímo zúčastňovaly přepadení, jsou holt pro diváka vděčnější. Kladem filmu je hudba i profesionální režie. Celkový dojem: 85 %. Nemůžu si odpustit dodatek, že vedle nedávno zhlédnutého snímku Zjizvená tvář, který má mnohem vyšší hodnocení, představují Veřejní nepřátelé z hlediska filmového řemesla o dvě třídy vyšší podívanou. Je to jako srovnávat tank vedle trabantu... (14.12.2009)

Miami Vice nasadilo laťku zatraceně vysoko a bylo jasné, že se mistr nejspíš nepřekoná, smutné je, že se jí svým novým filmem ani nepřiblížil. Veřejní nepřátelé jsou dlouzí, až na drobné momenty ale poněkud chladní. Dobová atmosféra nefunguje, postavy nejsou zajímavé a jsou si podobné, takže se hrozně pletou a za zmínku tak stojí opravdu jen Johnny Depp, slaďounká Marion a čas od času zajímavá hudba (i tu ale umí Mann použít lépe). Digitální kamera mi nevadila, kouzelné obrazy, které by si zasloužily vytípat, vytisknout a rozsvěsit po stěnách ale ve filmu nehledejte. Potěší několik scének typu "čekání na červené", "procházka po policejní kanceláři", nebo finální scéna před kinem. Poslední slova filmu mě ale dojala, to zase jo... (25.08.2009)

Příjemná gangsterka, která si nehraje na průkopníka žánru, o to líp se na ní ale kouká. Depp hláškuje a je skvělý (nemám ho rád, takže když říkám "skvělý", něco to znamená). Bale se moc nepředvedl, ale ostudu nedělá. Překvapila mě Marion Cotillard, která roli hloupé naivky zvládla skvěle. Kamera nás vtáhla přímo do děje. Příběh je tupý jak, ehm, tupá část nože, ale předchozí věci to zachraňují. Gangsterek moc nevzniká, ale pokud by byly jako tahle, sem s nimi. 70% (13.12.2009)

Netradičně natočená gangsterka, především v tom, jakým způsobem se jí (i díky digitální kameře) daří odosobňovat dění na plátně a důsledně bránit divákovi, aby začal výrazněji sympatizovat s tou či onou stranou konfliktu. Jednotlivé vedlejší postavy jsou pouhými figurkami na šachovnici, jejichž účast v přestřelce je redukována na záblesk z Tommy Gunu a následná smrt ponechána bez povšimnutí. A protože Dillinger nemá čas se za mrtvými příliš ohlížet, nečiní tak ani divák. Že je hlavní postava lidovým hrdinou se dozvíme spíše z Deppovy tváře sebevědomého grázlíka, než aby nám Mann strkal pod nos důkazy o jeho popularitě. A když se pro to rozhodne, udělá to nenásilně. Dillinger není supermanem, kterým bychom se toužili stát; naopak on sám se před našimi zraky nechává okouzlovat smyšlenými filmovými postavami a dobovými písničkami. My jsme především zvyklí sledovat hrdiny, kteří tyto příběhy svými činy tvoří a umění ovlivňují; tady se nám dostává důkazu, že se nejedná pouze o jednosměrku. //Vtipné je, že celý obraz mafie, jak ho líčí třeba Kmotr, oblečením počínaje a manýry gangsterů konče, je neodpovídající a ve skutečnosti byl inspirací pro reálné zločince, kteří tento způsob vystupování až na základě zhlédnutí takových filmů začali napodobovat.// (21.10.2009)