Peklo s princeznou

První dojem: příšerný. Kam se vytratila tradice umně realizovaných českých pohádek? Kde je kouzlo příběhů? Peklo s princeznou dělá čest svému názvu a stává se opravdovým peklem, v němž by měl ovšem narozdíl od princezny skončit jak scénárista, tak režisér. Nefunguje tu zhola nic. Příběh sám je vyveden v opulentních exteriérech i interiérech, utvrzujících obecnou představu o vhodně zvoleném prostředí pro dějovou zápletku, která je ale již od prvních okamžiků nehybná, mrtvá, nevyvíjející se zoufalá nuda. Veškeré dějové zvraty, jsou-li vůbec nějaké, nemají pražádnou souvislost s předchozími událostmi, jsou tedy pouhým sledem více či méně humorných eskalací, vytvářejících mylný dojem filmové akce. Na vrub této scénáristické nemohoucnosti proto nejvíc doplácí romantická zápletka královských potomků, tedy těch, o jejichž přítomnost divák stojí ze všeho nejvíc. Zbytek už se veze. Peklo, snad nejpříšernější jaké se kdy v českých filmových pohádkách vyskytlo, zabydlené primitivními figurkami, za které by se musel stydět snad už i Zdeněk Troška (bez přehánění). Lucifer, omezený, tupý donchuán bez fantazie, se pojednou stává ústředním hybatelem děje, ale protože je okamžitě shozen na jarmareční úroveň už svým příchodem na zem, je stejně trapnou figurkou, jako jeho početný čertovský doprovod. Oba králové jsou potom zosobněním tradičních charakterových vad, ale jak Leopold, tak Bedřich nemají nic z toho, čím byli obdarováni jejich předchůdci z padesátých let. Jsou to prvoplánové šablony, nudné, hloupé, k pláči a ne k smíchu. Podobně katastrofálně dopadají také ostatní, vesměs bezúčelné osoby, zvyšující duševní ochablost celého filmu: komoří, generál, kovář, vodník i celý ansámbl ochotnických herců, jedna piroteskní figurka vedle druhé. Princ s princeznou sázejí na jakousi ahistorickou vizáž, což nemusí nutně znamenat neúspěch, jak lze vypozorovat již v Zemanově Šíleně smutné, ale protože jejich počínání není tím, čím bylo hledání a nacházení Heleny a Václava, tedy romantické sbližování za stejných podmínek, jsou Jeroným s Anetou opuštěnými solitéry, jejichž závěrečná svatba nenachází hlubší smysl. Jeroným o Anetu takřka nebojuje a v podstatě se spoléhá na chatrnou sázku Muribany s Anetou, aniž by o ní měl ovšem sebemenší povědomí. Sem scénárista, snad v domnění zachránit co se dá, dopsal známý motiv ze Zlatovlásky, jen s tím rozdílem, že nyní Jeroným hledá mezi svázanými pytli, ale sám neuhodne nakonec nic. Fyzická i rozumová převaha princezny nad princem je tedy zřejmá a snad by měla i jakous takous šanci na přežití, nebýt té okolo stojící příměsi hlouposti a strojenosti druhých. Pár poznámek k hereckým výkonům: Mádl svou roli vyloženě odflákl, takže jeho princ není princ, ale pitvořící se nekňuba, Voříšková je na tom o poznání líp, ale taky žádná sláva. Nárožný opakuje to, co předváděl už v jiných pohádkách, ale zbytečně se tím shazuje a výsledný efekt nemá daleko k lacinému pitvoření. Postránecký, Adamovská, Skopeček hrají slušný standard, budiž. Forman? To jako fakt?! Zbytek nestojí ani za řeč, protože to, co předvádí např. Alžběta Stanková v roli pekelnice Muribany, to je slušnej úlet. Celkově mi na téhle pohádce vadí její dějová roztříštěnost, základní nekonzistentnost příběhu a postav, dementní stylizace na úkor pohádkovosti a snaha o efektní kýčovitost, vypomáhajíc si vykrádáním jiných pohádkových motivů (viz. např. pekelná třída-Dívka na koštěti). Přirovnávat tedy Peklo s princeznou k nejlepším porevolučním pohádkám je buď výraz naprostého pomatení mysli anebo projevem škodolibé poťouchlosti, což v obou případech nesouvisí s objektivním vnímáním tohoto (ne)pohádkového škváru, za který by měl být scénárista tisíc let po škole. (27.12.2015) (menej) (viac)