Česká RAPublika

70% podobných Českému snu. Hodina a půl výborné zábavy - jen čím větší odstup po projekci a čím víc rozmýšlení, tím spíš se Česká rapublika jeví jako nedoťuknutej a místy hodně povrchní vhled do jednoho hudebního stylu. Nicméně každej čekej film, kterej není tématem a formou zasekanej v minulým století, se musí ocenit. (13.11.2008)

Kvůli Pavlu Abrahámovi se mi spolužáci něco nasmáli, když jsem na filmové poetice první záběr z filmu Překlad (viz) interpretovala jako brambory. A teď zase tohle. Ačkoli mě hip hop ani trošku, ani málo a prostě vůbec nezajímá, tento dokument mě úplně dojal. Zdaleka není postaven jen na prvoplánovém výsměchu a sprostých hláškách, jak by se třeba mohlo zdát. Naopak, nemá ostré hrany a baví tím, že realizuje docela zajímavé nápady. (23.12.2008)

Rap po 12 letech zcela zamořil hudební scénu teenagerů a mám na něj už alergii. V dokumentu na otázku "Co tím chcete říct?" rapeři odpovídají: "Jen to, že jsme." Stejné východisko má i film – sdělí pouze, že rapeři existují. Filmová procházka po české hiphopové scéně – nechme stranou hlasy fanoušků, že pravá esa na plátně chybějí – je překvapivě krotká.Téma, od nějž by divák čekal šok a kontroverzi, má tvrdší jen slovník; jinak plyne mezi plkáním a situacemi, v nichž režisér Pavel Abrahám konfrontuje hrdiny s jejich předpokládanými protipóly. Tvůrci zjevně aranžovaná setkání připravili, rozjeli kameru a čekali, "co to dá" – nestane se však nic. Až na výjimky, k nimž patří dětinská debata na matrice, jsou vůči sobě oba světy ohleduplné, nikdo nikoho nepošle do háje, ať rapeři besedují ve škole či s jazykovými vědci. Navíc film budí dojem, že český rap postrádá osobnosti. Žádný strhující básník nebije na poplach, opakuje se smyčka tuctových sdělení. Kdykoli se hrdinové vyjadřují v jiném prostředí, těžce formulují – a na vlastní půdě předvádějí málo osobité drzosti, rebelie, vzdoru. Jen sprostá slova a fráze proti konzumu, což je dost nuda na tak provokativní látku. Nejzajímavější souboj svedou dýdžejové s triem vážné hudby a rapeři s Hanou Hegerovou, která jejich verzi hymny shrne "Nemá hlavu ani patu", a pak skvěle vystřihne. Profesionálové v poloamatérském filmu vyhrávají. (13.11.2020)

Nepochybně docela zábavná hříčká, ale prosím vás - Film? Dokument? Těžko. Souhrn epizod, kde Hugo Toxx, James Cole a Orion "fuckují" všechno co není dostatečně "hip-hop" prostě nepovažuju za něco, co by se mělo promítat v kině. Osobně nemám nic proti rapu, popravdě ho poslední dobou poslouchám docela často, ale některé pasáže mě vyloženě nasíraraly. Honění ega a vytváření kultu pro teenagery na mě asi nevyšlo tak jak mělo. Přesto to místy byla docela solidní sranda, a minimálně dvě hvězdy si zaslouží. Příště však, když český hip hop film, tak radši s nějakým smyslem, ne jen prudění do jiných genrací. I dělání bordelu má mít nějaký smysl. Taky jsem zvědavý na budoucnost Pavla Abraháma, který v režii používal docela originální prvky a rád bych ho budoucnu viděl se zajímavějším materiálem. (10.05.2009)

Lehce zeširoka a lehce mimofilmově. Ale začnu u vkladu tvůrců. "Na dřeň" to rozhodně nebylo. Spíš zajímavé klouzání na povrchu. Celkově je Rapublika dobře sestavený dokument. Prolínání se skladbami, které v plejlistu vidíme už na začátku filmu, je výborný nápad, který dává snímku určitou sevřenost. Zařazení jednotlivých vstupů už trochu pokulhává. Na začátku se dozvíme, že gesta už nefrčí a hip-hop má být bližší životu toho, kdo ho dělá. Což je v zápětí jak v rovině posturiky, tak v samotné rétorice důsledně popíráno. Zároveň to ale naznačuje, že dokument se bude zajímat o to, jak vidí rap Češi, kteří ho v současnosti tvoří. Což je nakonec to, co ve filmu nejvíc absentuje. Zčásti je to vypovídací neschopností protagonistů, zčásti režisérským vedením. Konfrontace s různými druhy prostředí a skutečnosti slouží spíš jako zábavné vsuvky. A to dokonce i scény, které měly určitý potenciál (setkání s jazykovědkyní). Scény jako "přejmenování Jamese Colea" působí zcela samoúčelně a jen dokládají, že hip-hop je pro české interprety z větší části póza. Co ale pro mě mělo největší vypovídající hodnotu, byly generační střety. Mám z toho pocit, že česká společnost prošla za uplynulých dvacet let tak výraznou proměnou hodnot, že dorozumění není fakticky možné. Nejlíp se to ukázalo při setkání s filharmonisty, kde to vypadalo, že jedna strana vůbec neposlouchá druhou. Obě hledaly argumenty, aniž by poslouchali, co druzí říkají. Přesto, když se obě hudební složky spojily, vznikl z toho nejlepší kus, který ve filmu zazněl. To je asi ten největší paradox. (10.04.2010)