Jesenný bál

O lidech, jejich touhách a snech. Lehce bizarní mozaika mezilidských vztahů v panelákovém marasmu, kde se jakákoli naděje zdánlivě ztrácí v nedohlednu pouličního osvětlení. Přesto se jí obyvatelé sídliště nevzdávají, vždyť, jak je známo, tahle mrška umírá poslední, do té doby lze stále plánovat či dokonce jednat, ulevit sobě i druhým...umlátit pěstmi režiséra vztahových komedií. Absurdní výjevy, vynikající kamera i režie, silné lidské drama odhalující duševní prázdnotu jedince...styl, který Veiko Õunpuu dotáhl do dokonalosti ve svém dalším filmu Püha Tõnu kiusamine. (28.11.2017)

Venice Horizons Award - cena, ktera se udeluje nadejnym filmarum, na ktere je nutne si do budoucna davat pozor. Co je pro debutove, na festivalech podobnou vyse zminenou cenou ocenene filmy davat pozor, je jejich nepuvodnost, tvurcova-debutantova snaha narvat do sve prvotiny vse, co ma rad... nejlepe na jinych filmech. Podzimni bal je tohoto udelu otrokem jenom z poloviny, presto by mu ale vyrazne prokraceni prospelo, kdo vi - treba by potom jednotlive linie nevyznivaly tak vykonstruovane a mozna ze by se nasla silnejsi spojnice mezi postavami, nez je jedno misto, kde se vsichni setkavaji a fakt, ze jsou to vsichni do jednoho, nehele na socialni postaveni, odporne snobsti zoufalci. Svedske [bergmanovske] postavy, norska beznadej a celkovy chlad i odtazitost, dansky smysl pro cerny humor a i sklon k soft-pornu, z US zase snaha podat portret psychicky vysinutuch osob ruznych socialnich vrstev ala zakladatel nezavislych Cassavates a bohuzel americkymi vzory ovlivnena formalni struktura se snahou prohudbit se az na konec a uzivat digitalni kameru k dosazeni hrubosti obrazu na jedne strane a silnych filtru zavanejicich pozerstvim na druhe. Zabavna, na debut nadprumerna depka, ktera ale mela na vic.. (05.12.2007)

V katalogu stálo v popisu tohoto filmu: "...Na odpudivém sídlišti ze sovětské éry..." Řekla bych, že u nás se taky pár těch odpudivých sídlišť najde, ale ztracenci na nich žijící zpravidla nejsou vykořenění, nešťastní a osamělí, a už vůbec kvůli tomu bezdůvodně nevraždí. Že by byl film "vizuálně úchvatný", jsem si taky nevšimla. Režisér řekl, že když se všechno hatí a už není žádná naděje na zlepšení, nezbývá, než začít věřit na zázraky. Zázraky se ale nedostavily, a tak jsou celé dvě hodiny naplněny čirou depresí, která se mě však vůbec nedotkla a necítila jsem ani náznak soucítění s jakoukoli z hlavních postav. Naštěstí se ve filmu mihne pár opravdu povedených scén, kdy se člověk musí smát. Kvůli nim stojí za to, se na film jednou podívat. (14.07.2008)

Myšlenka lidí, kteří žijí životy, které je nebaví a neví, jak z toho, je celkem dobrá, bohužel však způsob, jakým je podána, je nešťastný. Dlouhé záběry, kterými je celý film prošpikován, bývají v některých jiných snímcích fajn. Jejich úskalí však spočívá v tom, že se to s nimi musí umět. A mně nepřijde, že by to autoři tohoto díla uměli. 2* za pár scén, které mezi vší tou nudou aspoň trochu pobavily a za pěkných posledních 20 minut. Bohužel 20 minut nedělá film... (05.07.2008)

S estónskou kinematografiou som mala vždy výhradne pozitívne skúsenosti, ale tentoraz sa dostavil v podstate priemerný kúsok. Niekto sa tu evidentne inšpiroval švédskymi bizarnosťami Roya Anderssona, prípadne to vzdialene pripomína aj fínsku panelákovú mozaiku Vuosaari. Tá však dopadla o čosi lepšie. (17.06.2020)