JCVD

Po dvaceti letech se JCVD vrací domů do Belgie jako naprosto vyždímaný člověk. Potká nesympatickou taxikářku, vyfotí se s fanouškama a jde na poštu a tady se dostane do problémů. Vypadá to na velice fádní film, ale věřte mi že fádní není ani trošičku. Spousta výborných dialogů co se týče zákulisí ve filmech. Vtípky na Stevena mě hodně dostaly. Stejně jako že John Woo ulítává na holubech. Zhruba 30 minut před koncem tomu na pár minut spadne tempo, ale závěrečný souboj už mluví plně za vše. Jsem velmi rád že jsem se filmu JCVD dočkal. Myslím že podobnou sebereflexi na plátně nevidíme naposledy a že by ji spousta kdysi oblíbených herců potřebovalo jako sůl. 70% (08.11.2017)

Rozhodně sem viděl zábavnější filmy s Van Dammem(i když scénka u soudu nebo rozhovor o Stevenu Seagalovi jsou teda děsná prdel), ale určitě ne takový, ve kterých by hrál líp. Začáteční natáčecí akcička je jen takovej akční bonus, jinak je to spíš komediální drama, ve kterým se Jean-Claude Van Damme herecky překonává a zmlátí tam všehovšudy asi jen jednoho člověka, což je takřka neuvěřitelný. Za zmínku taky stojí zajímavě poskládanej příběh, kdy se například jedna scéna odehraje dvakrát a pokaždý z jinýho pohledu nebo se příběh dovysvětluje flashbackama, který pak pokračujou až do současnosti (15.12.2008)

Když jsem se po zhlédnutí filmu rozhlížel kolem na CSFD, zjevně mi asi něco unikalo a tak jsem si toto dílo musel pustit ještě jednou, abych jej náležitě vstřebal. J.C.V.D. rozhodně není špatným filmem, jen je úplně jiný, než je hercova dosavadní pouť, jak ji známe. Na rozdíl od těch ostatních, většinou velice průměrných i horších případů jeho hvězdné kariéry, zde se jedná o značný pokrok, dalo by se říct i malý zázrak. Píše se rok 2008, video béčka 90. let jsou již historií a neohrožený bijec se vrací na filmová plátna, jak jej dosud neznáme. Naposledy jsem jej viděl hrát ve filmu In Hell z roku 2003, znovu se s ním setkávám tedy až po více jak 5 letech, ale jsem přesvědčen, že mi za tu dobu stejně nic neuniklo :-). J.C.V.D. je jakýmsi návratem či ještě lépe znovuoživením "legendy". Kladem je bezesporu i kamera, zrnitý filtr, temná atmosféra a melancholické pojetí celého snímku. Již nyní budeme na konci filmu na Van Damma jistě vzpomínat v trochu jiném světle a čtvrtou hvězdu dávám právě za osobnost samotnou. Když se na tohoto "staříka" podívám a vidím, čím si za svůj život prošel, vidím změnu a někoho jiného. Je rozvážnější, moudřejší, jeho vrásky tíží pět rozvodů, soudní spor o opatrovnictví dcery a v neposlední řadě i vyléčená závislost na drogách. Jedna věc se ale od roku 1988 a snímku Bloodsport nezměnila, JCVD stále bojuje, dnes však již ne se svými protivníky, ale se svou profesní kariérou. Kdo ví, možná že na stará kolena ještě zamíří vzhůru k filmovému nebi. Jedno však vím jistě, tohle je dílo o jedné z nejznámějších osobnosté filmové scény let devadesátých, která sice už dávno vyhasla, ale její osud je stále ve hvězdách. (7/10) (18.12.2008)

Nepatřím mezi fanoušky hrajících svalovců, jméno Jean-Claude Van Damme je mi sice známé, ale žádný jeho film jsem neviděla. I tak mi samozřejmě bylo jasné, že patří už pěknou řádku let do videopůjčoven. JCVD je ovšem zásah do černého! Náhoda nebo prozření dané přibývajícím věkem? Těžko říct... Přesto klobouk dolů. Jediné, co mi vadilo, byla výtvarná stylizace - na tak ostré, převážně bíle laděné, barvy se hodinu a půl docela špatně kouká a dost z toho bolí oči (ale to jen technická na okraj.) (18.05.2009)

Veřejná rehabilitace belgické maskulatury. Nápaditý narativ (nahlížení jedné situace z různých hledisek, nechronologická konstrukce příběhu...), oku lahodící pozlátko (mým osobním favoritem je úvodní plan-séquence z natáčení akčního filmu) a reflexe, která se nedotýká jen kariéry a osobního živoření titulního JCVD, ale i "fiktivnosti" filmového média jako takového - což, upozorňuji, nedosáhne svého výškového rekordu u postmodernistického zviditelňování filmové suroviny, ale u Jécévédéčkova "brechtovského" zpovídání se direct to objectiv, které buď pozřete i s nebohým muškařem a empaticky uroníte nejednu nostalgickou slzu, nebo si na jeho účet prodloužíte bytí o všechnu ztracenou "stopáž", kterou jste za život obětovaly na oltář béčkového permafrostu (kterému navíc JCVD skládá poctu krásně klišoidní zápletkou). Osobně jsem někde mezi, tedy v oblasti shovívavého pousmání. A právě tenhle rozpor "jsem všechno, ale zároveň nic a proto na mne nemůžete" je zdaleka tím nejsilnějším atributem tohoto divácky vděčného experimentu. JCVD je zkrátka příliš dobrý. Je zajímavý a netradiční, rovným dílem smart, zábavný, ale i důstojný. (28.04.2009)