Nic než pravda

Člověk by si měl stát za svým. Maminky nám to sice vtloukají do hlavy již odmala, ale teprve po boku věrné a urputné reportérky Kate Beckinsale máme možnost odkrýt pravý význam téhle prosté věty. Poctivé soudní drama, které svým průběhem možná nijak neohromí a nezůstane v paměti, ale díky výborným hercům se na něj krásně kouká a zásluhou perfektně vymyšlené pointy natolik překvapí, že na něj zaručeně nezapomeneme. A Kate to navíc náramně sluší. :-) 80% (30.09.2013)

Znepokojijující drama, precizně vystavěné, divák spolu s hlavní hrdinkou postupně přichází o vrozené ideály, to co se ze začátku zdá nemožné, vám postupně příjde až příliš snadné. Země svobody, či policejní stát? Líbilo se mi, že každá postava má svůj malý příběh a jiný pohled na věc, to dělá film uvěřitelným a autentickým. Skvělé herecké výkony. Hvězdička dolů za závěr, kde se režisér neudržel a ačkoliv celý film divákovi důvěřoval, vysvětloval, co vysvětlovat nemusel. (06.03.2009)

Papírovým novinám zvoní hrana. Dříve, než se z nich definitivně stane relikt minulosti, užijme si těch pár posledních novinářských thrillerů o síle slova a významu investigativní žurnalistiky. Zatímco State of Play bylo o mediální moci, Nothing but the Truth dává pocítit naprostou bezmoc. Krev ve mne, jakožto nekritickém obdivovateli každého, kdo má odvahu čelit protiproudu, vřela ještě více, neboť nedostaneme jediný důvod domnívat se, že by k něčemu velmi blízkému nemohlo dojít. Ne nutně ve Spojených státech, ač ty hrají jistou roli. Konkrétně tamější paranoia a krytí nekalé činnosti ochranou národní bezpečnosti. Nejhorší na tom je, že (téměř) všichni jsou v právu a z právního hlediska nic špatného nedělají. Z hlediska morálního, k němuž bohužel netřeba přihlížet… . ___ Boj s nepřemožitelným soupeřem se Rachel Armstrongové vepisuje do tváře. Proměnu silné sebevědomé, šperky ověšené dámy v drahých šatech v pobledlý stín s vyrudlýma očima je zachycena bez hysterie Eastwoodovy Výměny. O její „nevině“ není pochyb. Basa stírá rozdíly, z vysokoškolského diplomu je kus bezcenného papíru a k nominaci na Pulitzera vám stěží někdo pogratuluje. Rod Lurie ze situace násilně netřískává emoce. Hudbu skoro nezaregistrujete, Rachel propukne v nekontrolovaný pláč jedinkrát. Kontrastně působí manipulativní rozhovor pro televizi, kdy televizní kamera zabírá hrdinčinu tvář en face, aby její navlhlé oči dojaly všechny soucitné divačky před obrazovkou (kamera filmová ji oproti tomu zabírá z profilu, což vytváří dojem bojovnice). Lurie jde v nepodlézání divákovým pudům dokonce tak daleko, že nám jedinou vraždu filmu naservíruje mimo obraz. ___ Nejproblematičtější se může jevit pointa filmu, nahrazující hrdinčino vítězství v klasickém hollywoodském pojetí. Až na tuhle jedinou věc vše prohrála. Možná je to nevěrohodné a patetické, ale dokázali byste vymyslet údernější shrnutí dvou hlavních témat filmu: nevinnost a rodina? V zásadě neběží o nic prostšího než o příběh dvou kariéristek (ze všech jejích rolí zatím nejlepší Kate Beckinsale a ve všech rovinách přesvědčivé Very Farmigy), které chtěly být zároveň dobrými matkami. 85% Zajímavé komentáře: H34D, Fr, gejzuško (27.10.2009)

Zaujímavý filmík. Na Beckinsale sa dobre pozerá aj vtedy keď hrá (konečne bez latexu a špicatých zubov), Dilon štandardne cool, Alda púšťa jednu perlu za druhou. Pár naozaj silných myšlienok ("Mýlite si vaše právo z vašou mocou."). Slušne fungujúca atmosféra odcudzenia a skrytého hrdinstva... Nie som práve veľkým zástancom novinárov, ale toto bol dobrý film, ktorý rozpráva príbeh kultivovane, bez toho, aby bol agitkou... (15.12.2011)

Výjimečnou devizou tohoto filmu je, že navzdory široké paletě provázaných témat, postav a pozic, jimž se věnuje, má určenou jejich jasnou hierarchii vůči příběhu, který chce vyprávět. A díky tomu se mu mistrně daří soustředit celý příběh s téměř čtyřiceti mluvícími postavami (obvykle jich má film kolem 10-20, horory třeba málokdy i těch 10) do 100 minut, kdy naprosto vědomě prakticky přehlíží problematiku záminek Spojených států k vojenským intervencím či reakce a náladu veřejnosti ke zjištěním a práci protagonistů. Vše, co zde vidíme, se odehrává za oponou, kde má každý své motivace a z toho vychází i rozhodnutí filmu nevybudovat vyloženě zápornou stranu. Té se nejblíže, vzhledem k jeho pozici vůči protagonistce, profiluje sice státní návladní, bravurně zahraný Mattem Dillonem, ale i on má prostor na to, pojmenovat svoje motivace, abychom je byli schopni pochopit i když s nimi nemusíme souhlasit. Největším překvapením je však zde práce kamery, jež vědoma si limitů snímku poskládaného z desítek postav, jež spolu komunikují v generických interiérech, volí atypické úhly, extrémní zoomy, dialogy snímá z detailů, často s protisvětlem a estabilishing shoty jsou až klidně třeba 5. až 10. záběr oné scény (podobně pracuje ve svých současných filmech například Sodebergh). I díky tomu jsou postavy filmu částečně odlidštěné jako obecné symboly svých principů, což je ve výsledku i celá pointa zobrazeného boje. Proto je Nothing But the Truth ideálním zástupcem autorského filmu, kde režie naprosto chápe, o čem chce scénář být, protože za ním stojí stejná osoba. (13.10.2018)