Chlapec v pruhovanom pyžame

Ten konec celého filmu rozdýchávám ještě teď a stále je mi z toho závěru velmi nedobře. Jestliže ve mně nějaký film dokáže vyvolat takovéto pocity a doslova mě položit na kolena, tak prostě není o čem diskutovat. Ale hezky postupně. Tenhle film začíná naprosto idilicky, a odhadem polovina filmu skutečně relativně idilická je. Dokonce i když začne malý Bruno chodit k plotu koncentračního tábora a povídá si se židovským chlapcem Shmuelem, tak je film stále ještě idilický a dalo by se říci pro celou rodinu. Jenže to, co se zdálo idilické, se postupně mění v noční můru a tísnivá atmosféra nabírá na intenzitě, aby nakonec vygradovala do konce, který se sice nabízel mezi možnostmi, jak film skončí, ale přesto jsem v tento závěr nevěřil, přišel mi jako nejméně pravděpodobný. Jenže on ten konec přišel a bylo to ještě horší, než jaké jsem si to představoval. Ten pocit úzkosti, který jsem měl během posledních deseti minut, to bylo něco šíleného. Takhle psychicky i duševně špatně mi u filmu už dlouho nebylo. Pociťoval jsem stísněnost, úzkost, strach, prostě vše, čím se dá vyjádřit absolutní zděšení. Takhle šílený konec filmu už nechci nikdy zažít. Ještě teď se mi z toho svírá žaludek a pociťuji úzkost, jen si na ten konec vzpomenu. Dá se říci, že za ty dva dny, které od zhlédnutí uběhly, jsem ten konec stále ještě nerozdýchal. A myslím, že je snad zbytečné cokoliv dalšího dodávat. Snad jen, že David Thewlis předvedl obdivuhodný výkon, kdy jednu chvíli jsem ho měl rád a druhou chvíli jsem ho nenáviděl, a takhle se to měnilo pořád dokola. Obdivuhodný výkon. Zkrátka nemohu jinak, než film ocenit pěti hvězdičkami, protože když mě nějaký konec filmu dokáže takhle šokovat, tak si zaslouží také pořádně ohodnotit. (05.04.2010)

Velice zajímavý film o druhé světové válce z pohledu dítěte, což tady nejspíš ještě předtím nebylo. A už to se v současnosti v tomto na filmovém plátně hodně zrecyklovaném tématu cení. Navíc je to i celkem dobře zpracováno. Postavy nejen dětí jsou výborně napsané a samotné obsazení je ještě lepší. Zaujme hlavně výborná Vera Farmiga a perfektně chladný David Thewlis. I dětští herci byli překvapivě docela snesitelní a to jejich přátelství jsem jim věřil. Jenom režie má občas mezery. Film se totiž rozjíždí celkem pomalu a první polovina filmu se celkem vleče a chybí zde atmosféra či nějaké silné momenty. Těch se naštěstí dočkáme aspoň později a emotivně silný závěr filmu ten začátek plně vynahrazuje. 70% (09.04.2010)

Druhá světová válka a s ní úzce spjatý Holocaust jsou po filmařské stránce stále nesmírně oblíbenou a hlubokou studnicí. Čas od času tak někdo přijde s vcelku originální story. Plíživé drama The Boy in the Striped Pyjamas je jiné tím, že do příběhu vtáhlo dětský element (stejně jako kdysi fenomenálně přijatý Život je krásný). Bruno je osmiletý capart bez starostí.. má milující rodinu, kamarády a pevné zázemí v Berlíně. To, že je válka, vnímá jako něco vzdáleného. Jenže jeho otec, vysoce postavený nacista, byl převelen a Brunovým novým domovem se stalo bedlivě střežené venkovské sídlo, kam s rodiči a starší sestrou, postupnou obdivovatelkou zrůdných idejí, musí odcestovat. Tam ale nejsou ani kamarádi, ani pořádná lákadla. I když možná jedním se brzy stane nedaleká farma, jejíž dominantou jsou komíny, z nichž vychází hustý zapáchající dým. A malý Bruno si cestu k ostnatému drátu nakonec sám najde. Perspektiva dětského pohledu na nemilosrdné vyhlazování Židů přináší ději mnohá pozitiva. Pohled osmiletého klučiny je sám o sobě zajímavý a všeříkající, namísto nějakého přímočarého odhalování reality. Žádné velké krutosti tak divák očekávat nemůže. Chlapcův otec, který udělá svět lepším, se nakonec z hrdiny mění v to, čím opravdu je, tedy velitelem koncentračního tábora, za jehož branami se dějí věci, o kterých nemá tušení ani jeho manželka. Osudové setkání s židovským chlapcem Shmuelem pak přeroste v netypický vztah, směřující až do trochu uspěchaného finále, které má dva různé pohledy – syrový a pravdivý versus dokonale promyšlený tah na branku. Ať tak či onak, mě si získal, zrovna jako celé komorní pojetí. Kdyby snímek skončil jinak, tedy smířlivěji, asi by paradoxně naštval řadu diváků. Mě určitě.. Sečteno, podtrženo – na hru britského režiséra Marka Hermana (Tichý hlas) jsem rád přistoupil. (12.03.2010)

Dětství je měřeno zvuky, pachy, a obrázky předtím, než nadejde temná hodinka rozumu …. Díky Hornerově hudbě, zajímavé kameře a režii od počátku tuším, že příběh podle novely Johna Boyne bude zajímavým filmovým zážitkem. Nazvat tento film ,,Pohledem 8letého kluka na koncentrační tábor a válku“ by nebylo přesné. Těch podnětů k zamyšlení je mnohem víc. Své k tomuto tématu mají říct i dospělí. Ovšem právě pohled dětí je velice zajímavý. Představte si, že je vám 8 let a jste svědky něčeho, co nemůžete pochopit. Na jedné straně realita, na druhé fašistická propaganda. A přece váš otec nemůže být špatný člověk! Všem nám bylo osm let. A každý měl někdy bláznivý nápad. A ne vždy to skončilo dobře. Musím napsat, že přesto, že závěr byl drama ,,jako prase“, se necítím citově vydírán. Další Schindlerův seznam? Asi ne. Ale kdo ví? Posuďte sami. Jestli nemáte strach. Bruno ho neměl! PŘÍBĚH ***** HUMOR 0 AKCE ** NAPĚTÍ ***** Co uvidíme (možná) příště? Nevím, ale doufám, že Mark Herman natočí další pěkný film. (05.02.2009)

Chlapec v pruhovaném pyžamu je přesně ten druh filmů, který často boduje v oskarovém klání - emocionálně vyšroubované drama, které balancuje na hraně kýče a které má pramálo společného s historií a realitou doby, ve které se odehrává. Je mi líto, ale ve vší úctě k tématu - nebo možná právě proto - musím konstatovat, že jde o schématický snímek s vykonstruovanou zápletkou i schématickými postavami, jehož jediným kladem, tedy kromě slušného provedení a účasti kvalitních charakterních herců (a to zase v dnešní době není tak málo), je připomenutí temných stránek druhé světové války. Jenomže tak povrchně, až to někdy bolí. Místy ten film připomíná nechtěnou parodii, když se syn velitele koncentračního tábora producíruje bezstarostně kolem drátů táborového oplocení a pohodově konverzuje s internovaným chlapcem. Protižidovský program začal prakticky po nástupu Třetí říše a od počátku sledoval za cíl oddělit Židy od zbytku populace a minimalizovat s nimi jakýkoli styk. K tomu sloužilo nejdřív nošení žlutých hvězd, zákazy povolání a vytvoření ghet, jakož i zákaz chození do kin, divadel, nákupu v nežidovských obchodech a spousta dalšího. Soustředění v koncentračních táborech pak mělo tuto izolaci dokončit bez ohledu na tzv. konečné řešení. Ostnaté dráty a střežené pásmo neměly jenom bránit útěku trestanců, ale i zabránit jakýmkoli kontaktům s vnějším světem. Tady si kluci hrají šachy přímo pod strážní věží, kde si strážný nejspíš dával trvale šlofíka. Zjevných nesmyslů je tam spousta a v případě tohohle filmu nejde o stylizaci a la Benigni a jeho slavný Život je krásný, která naivitu příběhu vysvětluje idealizovanými vzpomínkami muže, který vzpomíná po desítkách let na svého otce. Mimochodem, ta naivita chlapce je přehnaná, tak jako děti nevěří na čápy, od 8letého kluka se nedají čekat tak naivní myšlenkové pochody. Tohle by odpovídalo myšlení dítěte věku konzumace medvídka Pú, tedy nějakým pěti letem. Nenaštvalo mě to, Vera Farmiga je půvabná a dětští herci hrají přesvědčivě, ale tenhle druh manipulativního kýče v lásce nemám. Celkový dojem: 40 %. Mimochodem, umím si podobný krutě sarkastický závěr představit, musel by se ale nepoměrně chytřeji scénáristicky ošetřit. Podobnou záměnu líčí Marquez v jedné ze svých kratších novel... (25.02.2012)