Smrť čaká všade

Relativně neznámá herecká eskadra, sesbíraná mimojiné z úspěšných amerických seriálů, je vržena doprostřed vleklé irácké války, aby se na dvě hodiny stala laboratorními krysami, na jejichž chování si můžeme spolu s nimi vychutnat bolesti a slasti (ne)dobrovolně nasazeného vojáka. Hvězdy typu Fiennese nebo Pearce se tu naopak vcelku humorně mihnou jen jako snadné terče pro muslimské snajpry a miny. Jako kdyby režisérka chtěla říct: "Seru vám na klasický heroický melodrama, tohle je o obyčejnejch lidech!" Takřka dokumentární odstup od ústředních postav si film zvládá udržovat po celou první polovinu; škoda pak jen určité fixace na Rennerova seržanta Jamese, který je tu během svých solo akcí trochu zbytečně posouván do lehce bournovské polohy. Vše ale vynahrazuje závěrečný dialog se Sanbornem, který, ač je slovně velice úsporný, říká mnoho o dopadu válečného prostředí na lidský žebříček hodnot. Svobodomyslní tvrďáci tváří v tvář smrti náhle zatouží po potomstvu a taťkové s rodinným zázemím jsou paradoxně fascinováni adrenalinem, skrytým v úzkých baghdádských uličkách. Díky bohu za vojenský snímek, jehož vyzněním není patrioticky hurónské "America, Fuck Yeah!", ale citlivá sebereflexe. (06.09.2009)

Smrt čeká všude má jeden zásadní problém, a to je absence propracovanějšího příběhu. Snímek je totiž složen spíše ze střípků denní práce pyrotechniků, jejich schopnosti čelit bezprostřednímu nebezpečí a způsobů, jakými se vyrovnávají se stresem. Ale kromě toho, že sledujeme tříčlennou pyrotechnickou jednotku (obsazenou nepříliš známými herci, ti známější se tu objevují jen v epizodních roličkách), která jde od jedné bomby ke druhé, tu není žádný nosný příběh. (03.02.2010)

The Hurt Locker je jiný, než ostatní filmové výpravy na Blízký východ z posledních let. Vůbec tu nejde o to, že všichni chtějí všechny zabít a ti špatní by měli za své činy pykat, ale spíš je nám dovoleno nahlédnout do duší vojáků, kteří každý den riskují svoje životy. Jen aby mohli další den vstát a jít zneškodnit novou bombu, která je má zabít. Někteří jsou kvůli tomu opatrní, jiní naopak jedou systémem "není co ztratit" a s přibývajícími minutami je čím dál tím zřetelnější, že smrt může přijít kdykoliv a odkudkoliv. Kathryn Bigelow ale naštěstí netlačí na pilu a zbytečně nevyrábí bezvýchodné situace v hollywoodském stylu, což z jejího filmu činí zajímavý a kvalitní přírůstek do žánru. 7/10 P.S. Jestli to někoho zajímá, tak Evangeline Lilly moc prostoru nemá. Její asi nejdůležitější scénou je okrajování mrkve :) (23.01.2009)

Hurt Locker nemá nosný děj, ale spíš než zápletka s válkou na pozadí na mě uhodilo tohle "věcné" pojetí. Kathryn si moc považuju a když začne někdo blábolit o ženách na režisérské stoličce a vůbec dělit filmy na ženské a ty ostatní, vždy mi poslouží jako příklad, že tohle členění je nesmysl. Válka podle Bigelow je toho dokladem. 4,5*. (27.11.2009)

(1001) Ta nervózní kamera mě silně znervózňovala. Jinak asi nejsem nejlepší druh diváka pro takový film, protože za á, jich podobných nemám mnoho nasledovaných (a kolik jich vůbec kvalitních vzniká?) a za bé, můžu leda posoudit, jak režisérka zachází s filmovými postupy, ale nemám dostatek znalostí (dost velký přehled, vyhraněný názor) na to, abych dokázala rozklíčovat, jakým způsobem zachází s realitou, informacemi, (pravdou?). Protože z tohohle hlediska mám dojem, že její cenová senoseč byla zapříčiněna tím, že jde více méně o produkt, který se trefil do momentální poptávky. Trošku ve stylu toho, co ve svém komentáři praví uživatel verbal: (Parafrázuji:) Kdyby v roce 2009 Američané válčili s Německem, tak Oscara dostane Quentin Tarantino za Hanebný pancharty. Tolik jen poznámka k politice Akademie. Musím nicméně říct, že jsem si vcelku užívala, jak si nikdo nevšímá "příběhu" a že jde více méně o kresbu. Na druhou stranu si ale nemyslím, že by se tady podařilo dosáhnout takové míry univerzálnosti, za jakou člověk obdivuje Četu, Apokalypsu nebo Olověnou vestu (protože takovými přirovnáním se to všudemožně hýří). Pokud se jim Smrt vyrovná, posoudím to až s větším odstupem, ale osobně si spíš myslím, že s dalším během času na tenhle film spíš zapomenu, než že by se mi některé jeho obrazy měly vracet. Řekla bych, že "na vině" je určitě práce se zvukem a hudebním doprovodem, protože já jsem ten typ, který dává přednost výrazné manipulaci místo nenápadného dokreslování. Od Marca Beltramiho se mi hodně líbila hudba k Vlaku do Yumy, ale od té doby to s ním šlo celkem do kytek. Hudba u scény prohledávání "prázdné budovy" mě možná udržela v napětí, ale žádný moment mě nezabil do sedačky a nedal mi najevo, že sleduji něco zásadního. Noční inferno obrazově působivé, ale zvuk nevyužitý naplno a tím pádem pro mě ta scéna opět spíš vyšuměla do prázdna. Možná je to taky tím, že se mu v ten moment kamera nepodívá do očí, které to všechno vidí. Možná je to taky tím, že scény nedostanou potřebný čas, aby se mohly proměnit v něco víc. Nevěřila bych, že si někdy budu stěžovat u filmu, který mě úplně nenadchnul, že je moc krátký, zvlášť když má dvě hodiny, ale je to tak: V některých případech to má dobrý důvod, proč jsou všechny ty "zásadní eposy" tříhodinové. A ten konec je obzvlášť taková zkratka na ránu. Doufám, že to byla nějaká znouzectnost a ne záměr. (06.11.2014)