Čekání na zázrak

Po včerejším emocionálním nářezu, který se jmenoval Gran Torino jsem si dnes pustil tento film. Sice to nebylo tak silné, jako Gran Torino, ale své kouzlo to mělo. Hodně se mi líbila Jessica a není to jen tím, že se nám konečně odhalila v celé své kráse, (a tahle holka je čím dál krásnější!!!), ale taky proto, že jsem měl pravdu, co se jejího herectví týče. Myslím, že pokud bude dostávat role jen v těch lepších filmech a nebude točit sračky, tak jednou by z ní mohla být herečka první úrovně. A o Forestu Whitakerovi, či Rayi Liottovi mi připadá zbytečné psát, že byli skvělí. Mám pouze jednu výtku: Chtělo by to silnější konec. Ale ani tenhle fakt mi nijak neovlivní mé hodnocení, které je z velké části pro Jessicu. (24.06.2009)

Takové komornější, nízkorozpočtové, s velkými hvězdami. Nakonec přece jen happy ending, přestože nese s sebou velké neštěstí. Mně se to opravdu líbilo. Akorát tempo je trochu pomalé na můj vkus. I když už tady něco podobného bylo, pár originálních věcí se najde. Obdivuju Jessicu za její kreace u tyče. To stálo asi hodně potu a dřiny. Jak jsem už řekl, nezávislost snímku na Vás dýchá z každého záběru, i když tam hrajou takoví herci, jako je Ray nebo Forest. Už nevím, co bych dodal. (01.12.2009)

Po ceněných mozaikách lidských osudů Alejandra Gonzálese Inarritu (Amores Perros, 21 gramů, Babel) a P.T. Andersona (Boogie Nights, Magnolia), zdá se, by si každý chtěl natočit podobný film. On ovšem koncept vyprávění o tragických životech, které se v závěru osudově protnou, až nezdravě nabádá k vykonstruovanosti. Paulu Haggisovi to se snímkem Crash ještě vyšlo, avšak film To, co dýchám Jeihoa Lee byl pro svou prvoplánovost už jen otravným blábolem. Powder Blue spadá právě do kategorie těchto filmů, avšak opusům pánů Andersona a Inarritua se ani na moment nevyrovná. Největší problém filmu tkví v tom, že při tvoření jednotlivých příběhů se evidentně až moc tlačilo na pilu, následkem čehož jsou jednotlivé osudy méně uvěřitelné, což jim zákonitě ubírá na působivosti. Jedním příkladem za všechny budiž linie mladé dívky, která má smrtelně nemocného syna, kvůli finančním problémům musí pracovat jako striptérka, není si schopná najít trvalejší vztah a otec, o kterém si myslí, že je mrtvý, byl zrovna propuštěn z vězení. Upřímně, takové drama by položilo i Annu Frankovou a z celého filmu je cítit, jak se tvůrci horoucně snaží diváka emocionálně umlátit neustálým přívalem dílčích dramat, přičemž ani jedno z nich není prezentováno dostatečně uspokojivě. Kvantita bez ohledu na dílčí kvality, to je, oč tu běží. Ještě že se jednotlivých rolí chopili talentovaní herci v čele s neprávem přehlíženým Rayem Liottou, klasicky výborným Forestem Whitakerem a nadějným Eddiem Redmaynem. Dokonce i ta Jessica Biel se zde snad poprvé projevila jakožto vyzrálá herečka a tím opravdu nenarážím jen na tu pověstnou scénu, kdy odhalí své přednosti (ta scéna ale na rozdíl od zbytku ale ještě nestačila vyšumět). Veškeré dobré úmysly jsou ale dokonale pohřbeny v samotném závěru, kdy se celé vyprávění nesmyslně odkloní do spiritualistické roviny. Snaha o dojemnou poetičnost se pak ošklivě zvrhne v povrchní citové vydírání, které je pro mě osobně už za hranicí snesitelného kýče. (14.07.2010)

Mám rád príbehy, ale s dynamickým spádom. Toto ako začalo, tak i skončilo. Koniec nepriniesol žiadne šokujúce rozriešenia. Príbehy sa nekonečne vliekli a prišlo mi, že každý jednotlivý akoby našiel zaľúbenie sám v sebe, a tak sa chcel predviesť divákovi, pričom jeho ' playlist ' už dávno vypršal. Nie, toto nie je dráma za päť. Ale muzika sa podarila! (15.05.2009)

Čekání na zázrak má možná ty nejčistčí úmysly, je ale tak emočně přepjaté a vyskytují se v něm tak nedůvěryhodně vystupující postavy, že to nezachrání ani přítomnosti Foresta Whitakera ani snaživé výkony ostatních herců. Nevěřím tomu filmu a nevěřím ani jeho hrdinům. Místo aby mě chytnul za srdce, mám z něj nanejvýš rozpaky. Nepotěšil mě a ani já jeho tvůrce nepotěším. Celkový dojem: 25 %. (03.10.2015)