Láska Anny Elliotovej

Príšerne vážne a teda neaustenovské. Pritom práve irónia vnáša do príbehov a lá "červená knižnica" (samozrejme uvedomujem si tu aj ten filozofický moment, ktorý spomína MacIntyre) vítanú dvojznačnosť, nadhľad, ľahkosť, dialóg dvoch spôsobov žitia a tým aj reálnosť a živosť. (...) A čo je ešte horšie, zo všetkých charakterov sa ukrojila tá časť, ktorá ich robila ľudskejšími a zostali neznesiteľne jednorozmerné "funkcie v príbehu". Anča je uplakaná Popoluška, Wentworth len zazerá ako podgurážený ogrgeľ v krčme, Charles pre istotu žiadnu povahu nemá a nezjemňuje tak neznesiteľné výstrelky svojej ženy, Lady Russellová pôsobí skôr ako vypočítavá žena než ako milujúca náhradná matka atď. A aj antagonisti (s výnimkou bratranca Elliota) majú v knihe pôsobiť skôr smiešne, karikovane, ako v prípade starého Elliota a jeho obsesií zo zovňajška a z knihy šľachtických rodín - pre Anne sú skôr zdrojom pohŕdania a hanby. (...) Pre zvýšenie súcitu a vygradovanie celého prerodu sa z Anne stala prakticky slúžka, pritom práve Anne sa sama aktívne snaží pomáhať druhým, čím sa odhaľuje predovšetkým jej láskavá a trpezlivá povaha. Týmto sa podľa mňa len maskuje fakt, že samotné rozprávanie nedokáže čímkoľvek prekvapiť a vynahradiť tak straty, ktoré sa udiali na predlohe a pretvára (v medziach vymedzených dobou) v podstate samostatne mysliacu, sebareflexívnu a hrdú, akurát trochu zdeptanú ženu, na pasívnu hračku. Anne v knihe nebola osobou, ktorá sa musí odpútať od vlastnej podriadenosti. Ona už dávno nie je podriadená a nesamostatná - na rozdiel od Mary, Elizabeth a otca. Cieľom je preklenúť priepasť zloženú z predsudkov, hnevu a sklamaní, ktorá sa utvorila medzi dvoma ľuďmi vinou okolitej spoločnosti. (...) Štýl sa upachtene snaží o simuláciu psychických stavov svojich hrdinov, ale práve kvôli totálnej doslovnosti a jednorozmernosti toho všetkého to pôsobí zbytočne redundantne, až telenovelovito smiešne, pričom práve štylistické postupy mali byť, tak ako v prípade Austenovej, využité na iróniu a viacznačnosť. Veľmi zlé, pretože v porovnaní s 200 rokov starou predlohou, to pôsobí príšerne neživo, didakticky, sploštene a nezaujímavo. (25.01.2022)

Austenovské romance, to je moje krevní skupina, ty já můžu. Tato nepatří k nejzdařilejším a to nejspíš proto, že ji lze srovnávat s jinými kvalitněji natočenými díly této autorky. Působivá hudba, příjemná atmosféra, přitažlivé prostředí starých anglických sídel a krásné přírodní exteriéry – nic tu nechybí. Jednoduchý klasický příběh ztracené a znovu nalezené lásky a zvolna plynoucí děj pokazil na tu dobu nevhodný a zbytečně uspěchaný závěr. Hlavní hrdinka by podle mých představ měla být pohlednější, energičtější a sebevědomější i když v tomto případě neměla mezi ostatními ženskými představitelkami příliš velkou konkurenci. Asi v Anglii krásky došly. (03.01.2012)

Více než „Pýcha a přemlouvání“ choulila se v Anně Elliotové naděje a doufání a světlo prozření svitlo kapitánu Wentworthovi po jeho osmileté zatvrzelosti a uražené pýše odmítnutého nápadníka. Opětné setkání po letech rozbouří vlny jejich dřívější důvěrné náklonnosti, byť exsnoubenci se rozsvítí až v posledních sedmi kapitolách. Váhání jeho však zcela ospravedlní upřímné vyznání a vylití citů v dopise milostném plném vášně, rozervanosti, nejistoty a doufání a nakonec odzbrojujícího vyznání lásky, kdy s adresátkou viktoriánské Anglie zatočí se svět a čtenářkou 21. století též. Ta musí na chviličku knihy odložiti a přemítat a doufat v to, že milostný dopis není muzejní vycpaninou a stále se v době iPadů internetů esemesek Ufounů tabletek a dalších šíleností vyskytuje a není druhem vyhynulým. Protože pak by tento svět opravdu nestál za nic. * Film představil Annu utípnutou, takovou chudinku bez názoru a naprosto zchvácenou maratonem závěrečným. Koukaje vyjeveně na ten výkon sportovní, pochopení zám(v)ěru tohoto moderního jaksi se nedostavilo. Sapristi – a polibek na veřejnosti? Zhola nemožné! Divačka udivená s očima vytřeštěnýma musela vydýchávati... Dopis milostný utekl scénáristovi zcela, což je ovšem velká škoda a absence zásadního nedosáhne na plné ohodnocení. Doplňkem k filmu je zcela nezbytně kniha... (Navrch místo bruneta urostlého kapitán byl blonďák hmm mm.....) (14.12.2015)

Až na ten závěrečný několika set metrový sprint v dobovém kostýmu naprosto klasické, ale příjemné televizní zpracování u nás ne až tolik známého románu Jane Austinové Anna Elliotová. Mladá žena byla před osmi lety donucena ke zrušení sňatku s chudým Wentworthem. Po osmi letech však z něj je bohatý a pohledný kapitán britského námořnictva a zásluhou osudu se opět dostává do blízkosti rodiny Elliotů. A jsme v romantickém dramatu, takže asi víme, že po mnoha peripetiích se vše vyřeší. Televizní zpracování netrpí na výpravu, ta je dobrá a opět nás zavádí do oněch starších dob. Hudba: Martin Phipps (20.09.2010)

Jeden z románov Jane Austenovej, kde okrem hlavnej myšlienky (nápadu) dejovej línie sa toho veľa nedeje, čo sa odrazilo pochopiteľne aj na scenári filmu. Nestotožnila som sa s réžiou ani ponurou atmosférou. Herci však boli sympatickí a bolo príjemne ho vidieť, najmä keďže poznám knižnú predlohu. Ako film ale podľa mňa nestojí za veľmi veľa. (03.08.2017)