Opouštět Petrohrad

Oldřich Daněk je můj oblíbenec. Miluji jeho metodu historických útržků s báječnými dialogy, které vypovídají o době i o lidech, o lidech zvlášť. Takže jsou ve většině podpořeny kvalitními hereckými výkony (v tomto případě naprosto bravurními). Mám ráda i televizní inscenace, které dokazují, že i s málem se dá vytvořit hodně. Což mě vede k jedné obecnější stížnosti (než je současná televizní tvorba) a tou je současná úroveň scénářů a jejich naprosté nedocenění. Navrhuji zavést na ČSFD i kategorii scénárista. (31.08.2010)

Československá televizní inscenace odehrávající se v Petrohradě v roce 1825, těsně po skončení neúspěšného proticarského povstání a potrestání jejich vůdců, známých jako děkabristé. Komorní dílo geniálního dramatika, režiséra a scénaristy O. Daňka zachycuje carského ministra Speranského v podání J. Vinkláře, zpytujícího své svědomí kvůli tvrdým trestům, které rozdal odsouzeným povstalcům. Mezi povstalci, kteří své spiknutí vůbec organizačně nezvládli a byli snadno zajištěni policií, bylo hodně ruských šlechticů, a proto není divu, že k zamyšlenému soudci přijde kněžna Volkonská (T. Brodská) prosící o povolení k odcestování do tábora nucených prací v sibiřském Něrčinsku za svým mužem. Soudce a kněžnu doplňoval v jejich rozhovoru policejní plukovník Benkendorf (F. Němec) a mladý intelektuál Gribovský v podání O. Vetchého, o němž se později zjistilo, že ono prosincové povstání pomohl zneškodnit tím, že spiklence udal. Není snad třeba dodávat, že všichni účinkující předvedli vynikající herecké výkony, což mě překvapilo zejména u T. Brodské, jejíž hrdou kněžnu, toužící putovat za svým mužem přes téměř celé Rusko, hodnotím jako jednu z jejich nejpovedenějších rolí. Velmi mě zaujal rozhovor mezi kněžnou a soudcem, který se ji snažil od její nebezpečné cesty odradit, o poloze Něrčinsku, dnes patnáctitisícového města v Zabajkalském kraji, a jeho vzdálenosti od Petrohradu. Ačkoli poměrně prostý příběh vypráví o situaci českému divákovi poměrně vzdálené, díky skvěle napsaným dialogům a neméně dobrým hereckým výkonům se mi tento snímek jeví jako velmi působivý, ostatně jako mnoho ostatních děl od pana Daňka. Jeho jméno je pro mě zárukou kvality a vzhledem k tomu, že podobné historické televizní inscenace chovám ve velké oblibě, nemohu hodnotit jinak než nadprůměrně. (05.11.2020)

Další ze skvělých televizních inscenací, za nimiž stojí Oldřich Daněk. Marie Volkonská, dcera generála Rajevského, hrdiny válek s Napoleonem, neústupně bojuje za své právo sdílet osud s manželem odsouzeným k vyhnanství na Sibiři za účast v povstání Děkabristů. Daňkův smysl pro lidský charakter dává hercům prostor ke skvělým výkonům. (02.09.2010)

Středněmetrážní televizní hra na Daňkovo oblíbené historické téma. Tahle psychologizující malá historická dramata Daněk jednoduše uměl a dokázal napsat postavy hercům přímo na tělo. Zápletka se točí kolem manželky carského důstojníka, který se zúčastnil děkabristického povstání a byl odsouzen do vyhnanství na Sibiř. Tereza Brodská coby manželka je rozhodnutá ho tam následovat. Hra je silná svým hereckým obsazením, za zmínku stojí v menší ale výrazné roli Josef Vinklář jako vysoký hodnostář carské ochranky. Je to typická záporná postava, jako vystřižená z jeho rejstříku. Celkový dojem: 60 %. (20.10.2007)

Další z Daňkových konverzačních TV hříček na historická témata. Dialogy jsou to jistě zajímavé, jen kdyby... V tomto případě bych uvedl - kdyby víc respektovaly mentalitu vysokých ruských úředníků, která se nejspíš od carských dob až do dneška prakticky nezměnila. Samoděržavný systém byl v Rusku v podstatě i za dob Sovětského svazu a udržel se až dosud, je úplně jedno, za co se v té které době převléká. Žádným sentimentem či sklony k hlubšímu filosofování ruští vysocí úředníci jistě nikdy netrpěli, to mohla leda tak ve zlaté kleci žijící ruská šlechta (z nudy, splínu či rozmaru) nebo ruská inteligence, která vždy vzbuzovala zasloužený respekt i v mezinárodním měřítku a obohatila významně i světovou kulturu. Je tedy sice půvabné sledovat tuto hříčku, nikoliv ale příliš věrohodné. Tereza Brodská zde navíc působí jaksi unyle, což podivně kontrastuje s deklarovanou (a nejspíš i skutečnou) odvahou kněžny Volkonské. (21.09.2020)