Červená pustatina

Škoda, že pan Antonioni točil jen filmy pro intoše a existenciálními úzkostmi zmítané existencialisty, protože soudě podle tohohle fláku, uměl by určitě natočit i parádní postapo, aspoň co se vizuálu týče: Sychravý zimní vítr, dusivé chuchvalce studené mlhy, kovově šedé nebe a neidentifikovatelný, jedovatě se tvářící šedý popel... Nevlídná industriální zóna na městské periferii, oprýskané vlhké domy v omšelých dělnických uličkách, stará dřevěná rybářská chatka vprostřed mrtvých jezírek plných ropy a továrního toxického odpadu... Jen do té chatky by se víc hodila podvyživená rodinka znetvořených a zmutovaných ubožáků, než partička znuděných buržoustů nejapně se pokoušejících o swingers párty... Tak dost žertů, tenhle film mám rád skoro stejně, jako poeticky melancholickou La notte. Navíc je v barvě a Monica Vitti má konečně roli, kterou jsem jí víceméně ochotný věřit. (03.02.2015)

Reálný svět, včetně jejích nejbližších znamenají pro Guillianu prázdnotu a panický strach. Krásu a smysl života dokáže najít jen ve svém snu. Režisér už tehdy ukázal, jaký ekologický dopad má blahobyt moderní společnosti a přetechnizovaná doba na naše okolí a jak se odráží na lidské duši. Antonioni netradičně barevný, ale tradičně chladný a značně působivý. (02.06.2011)

Existenciální deprese od Antonioniho pro mě zřejmě nebude úplně ten dobrej šálek kafe, byť námět je komplexně skvělý a výrazové prvky jako je červená barva, dštící spaliny a pustá krajina velmi líbivé. Nudil jsem se i proto, že znuděná vyšší společenská třída a jejich bohémský pofel mi už leze krkem a Monica Vitti na mě působí nepřirozeně. (25.09.2012)

Film o ženě ztracené v neúnavně se modernizujícím světě, v době kdy má rozvoj techniky pracovat ve prospěch člověka, kdy se ale zároveň může rychle proti člověku obrátit a svou velikostí ho rozdrtit. A když ne fakticky, tedy alespoň vnitřně. Něco takového možná cítila i Monica Vitti, uvědomující si svou nicotnost v porovnání s obřími továrnami, do nebe tyčícími stožáry nebo třeba řítícími se náklaďáky. Její přecitlivělá duše, zákonitě plodící strach o vše jí blízké, se nehodí do tohoto světa, v němž je vše neustále na pochodu a v němž se nemůže pevně zachytit. Chtěla by jakoby zvrátit měřítka zpět k tomu stavu, kdy byla blízká člověku, vrátit do nich blízkost jednoho k druhému, namísto měřítek její průmyslové epochy, v níž je člověk v porovnání se svými výtvory jen bezmocný a maličký, pouhým sluhou, údržbářem něčeho co vytvořil, ale co již neřídí. (25.09.2012)

Intelektuální výlet odnikud (snad) někam... Geniální tvůrce uzavírá Monicu Vitti do obludného světa, který ani není schopen uvědomit si vlastní odpudivost (vytváření barevných kompozicí po celý čas naprosto nemá konkurenci) a žehrá právě na city. Sestupuje se do nejhlubšího nitra nevyřčených pocitů bez jakékoli snahy divákovi napovědět. Úvodní kusé informace o původu trápení ještě tolerantní pozorovatel zkousne, ale postupné odtažité vyprávění s nádechem elitářské výlučnosti udolá i vola. V tomto směru je v rámci tetralogie Červená pustina rozhodně nejméně přístupná, byť důležité mrazení, které v rámci tetralogie cítím, je opět přítommné. Jakoby se za rámem vyskytovalo něco, čemu kamera nechce věnovat pozornost, film je příliš chladný, aby to zobrazil. Raději několikrát promítne odtažité emoce plné nejednoznačných vyznění. I ta nejposlednější osoba ve filmu je pouhou demonstrací špinavé zašívárny, je v nich něco odpudivého. I na filmu samotném, nedává návod, jak s toho ven, nekomentuje to. Vypadá to, jako kdyby stav líně estetizoval... Domnívám se však, že právě díky tomu Antonioni vyhrál. Koho film psychicky rozdrásá (jako mě) a koho naštve, ten přijal část hry. Nezbývá než doufat, že pouze "nudících" se diváků nebude mnoho... (11.10.2009)