Červená pustatina

Červená pustina je pro mě(!) především ekologickým filmem, o dopadu okolí na psychiku člověka. A komplikovaná hlavní hrdinka (velmi dobře zahraná), která byla vše jen ne duševně v pořádku (chápu, že ji obklopovalo depresivní prostředí, ale jenom to jistě za její stav nemohlo, ona by byla nemocná i v přírodě, jen by měla více sil s tím bojovat), je zároveň největší předností ale i slabinou tohoto snímku. Divák si chvíli myslí, že její duševní rozklad už nabyl míry nejvyšší, aby ho v další scéně překvapila svojí racionalitou. A tak se to střídá jako na houpačce po celý film. I když, pokud můžu soudit po teprve 2 zhlédnutých počinech pana režiséra, s normální ženskou postavou se u něj člověk jen tak nesetká. A když si k tomu přidám fakt, že jsem se prostě a jednoduše chvílemi opravdu nudil, vychází mi z toho pouze lepší průměr. Ale rád bych ochutnal ta vajíčka, jestli je po nich člověk opravdu tak rychle sjetý a nadržený jako osazenstvo v tomto filmu (jestli to ovšem bylo vůbec z nich, že…). (07.06.2013)

Vlastně jsem tento film M. Antonioniho vůbec nepochopila... ale mám ráda filmy, které vlastně člověk nemusí a nemůže pochopit - stačí se jimi nechat unášet. A tohle byla hodně depresivní cesta, zvlášť díky zvukové stránce - industrial téměř v každé scéně. I vizuálně jde o nanejvýš cenný klenot. Film, který musí člověk vidět vícekrát, protože napoprvé mu neodhalí vše (nebo vlastně skoro nic). O to je to pak napodruhé či napotřetí lepší a lepší... (24.01.2009)

Historie prochází vším a všude - i vnímáním a sebereflexí filmového umění. Není divu - Evropa, pomineme-li místní občasné konflikty a vnitřní občanské války, prochází sedmým desetiletím blahobytu a jistoty, o níž dřívější generace mohly nanejvýš jen snít. "Houpačková" éra 1914-1951, ta řetězová dráha napříč hospodářskými a válečnými strázněmi, provázená tragédiemi a nedobrovolnými smrtmi milionů, je právem zapomenuta. A s ní i to, co budilo kdysi do života školy, jejichž vliv v hraném filmu přetrvává dodnes. Film všedního života, neorealismus reflektující hořkou zkušenost třicátých a čtyřicátých - v nejednom ohledu i padesátých - let minulého století, je opravdu něčím nekonečně vzdáleným. Odtažitá krása Monicy Vittiové symbolizuje v Antognioniho odosobněné kameře odcizení z přepychu horních deseti tisíc, v němž jsou sice stále cítit reminiscence, o nichž jsem psal, ale který se současně pokouší být odpovědí na přetrvávající hořké vzpomínky (ve filmu jsou konec konců výslovně zmíněny jako individuální prožitek povýšený na generační stigma). Úvod, v němž nahlížíme do průměrné italské domácnosti tehdejšího rozvinutého Severu (ne Jihu, pochopitelně), v tomto ohledu mnohé naznačuje. Od těchto reflexí rychle narůstajícího odcizení, zmarnění, prázdnoty vede přímá linie k deziluzívnímu filmu osmdesátých let, po němž nastupuje již soudobá postdemokratická postmoderna naší současnosti. Nedávno zesnulý Antognoni je zosobněním těchto přístupů, mistrem zmaru, anatomem rozkladu, umělcem, který bez viditelnějších nesnází ve svém uměleckém usilování drží prst na tepu odvrácené tváře doby, kterou dnes vnímáme jako staré zlaté časy. (21.02.2011)

Antonioniho chladné, rozťahané intelektuálne samoobžerstvá, vyžívajúce sa v popisovaní depresií, osamelostí a tvorivých kríz hrdinov ma nikdy veľmi neoslovovali. Navodenie stiesňujúcej nálady je aj tu vytvárané neuveriteľne zdĺhavým ničnehovoriacim zobrazením, kedy sa divák sám dostane do podobného stavu ako hrdina týchto prázdnych obrazov, plných vznešenej nudy. Ako správne poznamenal Johny_MH: pri sledovaní jeho filmov, podobne ako ich hrdinovia "jsme fakticky nuceni tytéž pocity prožít i my". Navodenie pocitu odcudzenia človeka v spriemyselnenej krajine sa nedá vierohodne ukázať tým, že tápajúce postavy blúdia v smogovej hmle produkovanej fabrickými komplexami v sprievode podivných zvukov odnikadiaľ nikam. Názov filmu vystihuje obsah - kde nič, tu nič, len vyprahnuté, chladné kolorované, veľké Uff !!! Takto nejako vyzerá kritika spoločnosti spoza kaviarenského stolíka, bez akéhokoľvek spoluprežívania, či aspoň minimálnej citovej zaangažovanosti. Už dávno som sa tak netešil, že film skončil. (22.06.2005)

Existenciální deprese od Antonioniho pro mě zřejmě nebude úplně ten dobrej šálek kafe, byť námět je komplexně skvělý a výrazové prvky jako je červená barva, dštící spaliny a pustá krajina velmi líbivé. Nudil jsem se i proto, že znuděná vyšší společenská třída a jejich bohémský pofel mi už leze krkem a Monica Vitti na mě působí nepřirozeně. (25.09.2012)