Púť k Svätému Diegovi

Jako Road Movie to bylo dost slabé. Ale na druhou stranu film trochu ukázal mentalitu prostých vesnických Argentinců, kteří nemají pro svoji chudobu velké možnosti pro naplnění svých životů, který jim plyne všedním způsobem, až odplyne... Ale zato všichni jsou zblázněni do fotbalu a Diego Maradona je pro ně pánbůh. Něco jako dneska pro nás Jágr... Prostý mladý muž, otec tří dětí, ale duchem stále malý chlapec jako ten nejposlednější stařík z vesnice. Je v myšlenkách stále u argentinského idolu, zná všechny jeho sportovní úspěchy i životní prohry. Když pak je Maradona stižen mrtvicí, vydá se jej hledat s kořenem stromu z pralesa, v němž vidí Maradonovu tvář, trochu ji upravil a vydá se na cestu za ním.Tak touží ho spatřit osobně, ale nakonec se ukáže, že tihle polobozi žijí v úplně jiném světě, který je normálním smrtelníikům nepřístupný. Tak to vždycky bylo, jest a bude... A ten samorost? Asi skončil někde pořezán a rozštípán, důležité však je, že Benítez věří, že zdobí Maradonovu domácnost... A to ho asi nadosmrti udělalo v jeho prostotě šťastným... (23.09.2018)

Keby bol tento film aspoň z polovice taký božský ako Diego, bolo by všetko v poriadku. Je to však len akýsi nepodarený pokus o road movie točiaci sa podľa schémy: cestujem do Bueons Aires, vezmete ma? - co tam ideš? - za Maradonom - a čo to tam máš? - jeho sochu - ukážeš? - jasné - wow! Tých ani nie 100 min. mi prišlo najmenej ako dve a pol hodiny, navyše bez nápadu. (Artfilm Fest 2010) (30.06.2010)

Kdo se dívá pozorně, zaregistruje, že ačkoliv se v této road movie pořád mluví o Maradonovi, divák si neodnáší z filmu obraz Maradony, ale obraz Argentiny. Zajímavé a příjemné, jak nenápadně do člověka leze. Ovšem ta častá vlastnost roadmovies - útržkovitost, již jednotí pouze téma - nemám ji rád, když příliš zřetelně vykukuje. (17.08.2010)

Námětem poněkud ulítlá záležitost o nezaměstnaném a naivním chlapíkovi, který se z lesů vydá napříč Argentinou předat nemocnému Diegu Maradonovi kořen, který ho v jistém úhlu možná vzdáleně připomíná... A možná také ne. Začíná to jako pseudodokument a postupně se to mění v příjemnou road-movie s nadhledem o hledání a poskytování naděje. (10.07.2007)

El camino de San Diego je v kontexte dvoch predchádzajúcich celovečerných filmov Carlosa Sorina očakávateľný film. Stále ten istý kúzelný súzvuk kamery a hudobnej zložky ako v Histirias minimas či v El perro. Jeho postavy sú ako vždy magicky naivné, čo v prípade Sorina, na rozdiel od filmov iných režisérov (Mungiu, Dardenovci), vôbec neprekáža. Ba práve naopak. Nejaká zvláštna nevysvetliteľná sila ma pripúta k obrazovke. Možno to znie ako klišé, ale Sorin naozaj vie, že v jednoduchosti je krása, a preto ňou svoje filmy naplní až po okraj. Na druhej strane treba poznamenať, že u málokoho vidieť jednoduchosť tak prepracovanú. (29.07.2009)