Vejce
Yumurta
Egg
Réžia:
Semih KaplanoğluScenár:
Orçun KöksalKamera:
Özgür EkenHrajú:
Nejat Isler, Saadet Aksoy, Ufuk Bayraktar, Gülçin Santırcıoğlu, Emine Sarıkaya, Esra Turan, Erdal Yıldırım, Kadir KaçanObsahy(1)
Yumurta (Vejce) je prvním ze tří filmů trilogie Vejce-Mléko-Med velice ceněného režiséra Semiha Kaplanoglu. Její děj se odehrává opačně - hlavní postava v trilogii nestárne, ale mládne. Hlavní postava, Yusuf, je inspirována biblickým příběhem Jozefa a jeho bratří, na jehož osud ve filmu odkazuje mnoho scén a symbolů. Film nám pomáhá pochopit, jak rychlý je náš život, zatímco v mnoho částech světa je pořád hodně míst, která jsou tak pomalá jako tento film. Kaplanoglu se pokouší kontrastovat svět města a venkova, který se hodně liší nejen v Turecku. Druhý díl trilogie by měl být uveden již v brzké době, pravděpodobně na festivalu v Benátkách. (Cycake)
(viac)Recenzie (10)
Med je o dětství a otcovské lásce, Mléko o přeměně chlapce v muže a lásce mateřské, Vejce pojednává o zrání, ztrátě matky a nalezení jiné ženy. Na poetické Kaplanmogluově stylu se nic nemění, stejně jako na herectví jedné z podob básníka Yusufa, který jen minimálně mluví, minimálně gestikuluje a maximálně tvoří jeden z elementů v silně dominantním rámu Ekenovy statické kamery. Medu se film podobná silným citem, který se ale popisuje výhradně nepřímo, Mléku zase svými kulisami Yusufovy rodné Tire. Dlouhá nedějová poezie, která jde na tresť emocí a zobrazuje je v tak jemných nuancích, že běžný divák nepochybně odpadne. Celá trilogie přináší opojení obrazovou básní, která se nedá číst jinak než jako lyrická poezie. Ty filmy lze vnímat nespojitě, ale jejich kouzlo spočívá právě v návaznostech - když stárnoucí Yusuf drží v ruce svou knihu poezie s názvem Bal (Med), lze se při znalosti všech tří filmů vydat na zvláštní vertikální pouť fascinujícím světem Semira Kaplanoglu. ()
Tohle je pro mě skutečně to, čemu by se mělo říkat "romantický film" - a je s povzdechem, že byl natočen zrovna Turkem. Žádné tlačení na citovou pilu, vše jde zvolna, přirozeně, tak jak by láska (a ta je samozřejmě předpokladem romantiky, a zde o ní není sebemenších pochyb) měla vznikat, rozvíjet se a koexistovat v co nejširším prostředí. Žádná bouřlivá citová vzplanutí, žádné peripetie chtění/nechtění, žádný pláč a skřipění zubů, žádné nucení a odmítání, žádná chtivost, žárlivost, akce a protiakce. Věci přicházejí samy. Když jsou lidé připraveni, láska přijde sama od sebe. Pozn. 1: Bez obětování berana to samozřejmě nepůjde. Pozn. 2: Myslím, že si turecká slova jumurta, bal a süt budu pamatovat do konce života, přestože jméno režiséra nejspíš zapomenu). ()
Tak tento režisér dostal za tuhletu hnačku na filmovce ocenění stříbrnou trofejí a velkou kyticí. Film nemá žádnou zápletku, žádné napětí, žádný pořádný děj… Vím že něco konkrétního mít musí a to jsou nudné obyčejné dialogy o ničem po celý dvouhodinový film, buď ve městě nebo doma u večeře. Ale asi to holt někdo považuje za umění, když si dva lidé sednou a jeden řekne: Venku prší. A ten druhý: Koupil jsem rohlíky. Ale asi nejsem jediná kdo si myslel že film byl velmi špatný protože polovina lidí přímo utíkalo z kina. Já jsem ho schválně přetrpěla abych ho tady mohla hodit do odpadu a po ukončení projekce jsem ani nezatleskala načež abych ještě zůstávala na besedu. ()
Turecký film začínam mať veľmi rád. Kaplanogluová poetická trilógia je preto na zozname sérií, ktoré chcem a musím vidieť. Čo povedať o Vajci? Keďže je mi blízka strata domova a jeho následného hľadania, keďže je mi príjemnejšie sledovať ľudí v hodnotovo čistejšom vidieku, než v umelom a neúprimnom meste a keďže zbožňujem krásne dievčatá, zaujímavé pokrmy, spanie v lese a stret tradícií s modernou je jasné, že Vajce si ma získalo. Nie len hereckým prejavom, ale aj kompozíciou záberov a pohrávaním si s inotajmi a metaforami. Nejedná sa o štýl podobný Ceylanovi, čo oceňujem. Pritom pracuje s rovnakými témami. Vajce sa tak stáva pekným prvým krokom do ďalšej tvorby tohto zaujímavého tvorcu a ja pevne verím, že Yusuf mi prirastie k srdcu. Tu si k tomu strašne dobre nadbehol. ()
S úžasom, ešte stále badateľným na tvári po screeningoch filmov iného Tureckého režiséra: Nuri Bilge Ceylan(filmy Distant a Tri opice) na Artfilme(AF) som sa s vervou náhlil do kina s veľkým očakávaním. Viem, že pri filmoch je chybou priniesť si so sebou i nejaký batôžtek akejkoľvek príťaže- či už pozitívnej alebo negatívnej. Ale toto pochybné dielo by ma nezaujalo pri akomkoľvek stave mysle. Prekypovalo priemernosťou a monotónnosťou. Či už to bol triviálny príbeh, všedné pseudoartové spracovanie, takmer statickú kameru, nevýrazné herecké výkony, nemotorný lyrizmus, uspávajúcu atmosféru...Jednoducho jeden z filmov na ktorý sa veľmi rýchlo zabúda. ()
Reklama