Bratia, zabávajme sa

Seidlův brilantní příspěvek do série minutových filmů inspirovaných W.A. Mozartem, kterých bylo v roce 2006 v Rakousku natočeno zhruba 30 (mezi nejlepší patří krom Brüder lasst uns lustig sein Ulricha Seidla také Königin der Nacht experimentální filmařky Mary Mattuschky). (05.03.2009)

Minutovy kratas. Dva nevzhledni chlapi. Masturbuji za zvuku Mozarta. V utulnem cistem prostredi a serosvitu. Jak hodnotit tento kratas, ktery svou premisou, vlastne spis puvodnim napadem, dava okazale najevo, ze chce sokovat? Juxtapozice dvou odpornych, mechanicky se ukajejicich starych tlustych chlapu v serosvitu s krasne cistou a zjevne novou sedackou a stolem kolem nich v utulnem prostredi, nenecha nikoho chladnym. Ma tohle filmove gesto byt vybidnutim k navratu do prirody, k pudovym zakladum cloveka, jako tomu tak bylo v pripade Obrazku z vystavy a Blizkeho pritele? Nebo naopak svou kratkou stopazi a faktem, ze vidime prubeh masturbace, ale nikoliv jeji pocatek anebo vrchol, ma masturbace predstavovat pro postavy vytrhnuti z vsednodennich problemu a pro divaka sledujiciho onen ironicko/satiricky kousek pak vytrhnuti ze stredostavovskeho zivota? Nevim jiste, ale o jednom jsem presvedcen: fakt, ze ve svych filmech traktujete filozofii Nietzscheho [a zminuje se o nem a o ni sam Seidl v rozhovorech: "Kojením pudu film predvída vytriezvenie z „opice“. A z Nietzscheho tvrdenia „všetka slasť chce večnosť” sa stáva večne nenaplnená utópia. A ani len Mozart s tým nič nezmôže."] jeste neznamena, ze kdyz neco ukazete, tak s tim souhlasite. (05.12.2007)