Ty, ktorý žiješ

Podle toho, co jsem o filmu slyšel a podle úvodního slova jsem se těšil na veselou, možná tragikomickou podívanou. Prvních řekněme patnáct minut tomu i napovídalo a já se bavil nahozenými zdánlivě všedními, přesto divnými scénami. Jako ledová smršť mi pak přišla scéna "zlého snu" s nepochybně mnoha myšlenkami které proplouvaly formou obrazů (elektrické křeslo a popcorn, pivní soud, či hákové kříže pod ubrusem). Ale stále jsem čekal tu slibovanou smršť humoru... Ve filmu se ve skutečnosti není ani tak moc čemu zasmát... Co je vtipného na několika běžných zoufalcích, kteří žijí své běžné zoufalé životy a snaží se z nich buď vymanit, nebo aspoň přežít? V podstatě nic. Na druhou stranu když jsem vyšel s kina a začal s kamarádkou film "řešit" a citovaly se nejlepší a vtipem oplývající scénky, uvědomil jsem si, že celý ten film je v podstatě vtipný... Jen zabalený do kabátku statické kamery a charakterů až nepříjemně známých z reálného života. Mělo to nějakou myšlenku? Možná. Možná ne. Já ale věřím, že mělo a že bych si film pustil hned po shlédnutí znovu. + malý dodatek na závěr: kdyby film nekončil tou krásnou veselou písničkou, ale jen pochmurným záběrem na letadla a střihem, asi bych s kina neodcházel s úsměvem a hřejivým pocitem u srdce...no jo, hudba pod závěrečnými titulky někdy udělá svoje... (19.02.2008)

Kdyby měl James Benning smysl pro humor, asi takhle by mohla vypadat v jeho podání komedie... :o) Což o to, natočit komedii složenou z výhradně dlouhých statických záběrů je určitě zajímavý nápad, Roy Andersson navíc projevuje nejen smysl pro humor, ale přímo pro absurditu až surrealismus. Problém je, že zpracování tohoto výrazně experimentálního počinu zdaleka nedokázalo v mých očích utáhnout celovečerní stopáž. Spočátku jsem byl poměrně nadšen, velmi mě pobavil úvod i několik vybraných dalších scén, okouzlil mě nápad s dixielandem, který celé toto pásmo průběžně doprovází hravou živou hudbou. Jenomže už ve třetině jsem měl pocit, jakoby se ty pěkné, vtipné a někdy i geniální nápady a scény (soud s donáškou piva pro členy justice či následná snová sekvence s elektrickým křeslem fakt stály za to!) z valné části velmi brzy vyčerpaly. Režie je sice skvělá a často přináší nenápadnné vychytávky kdesi na rohu nebo v pozadí záběru, ale samotné dění proskakuje z místa na místo od skutečně vtipných, originálních nebo zajímavých scén, přes ty méně podmanivé, nevtipné až po zcela nic neříkající a někdy i přímo trapné (ano, mám na mysli tu rádoby humornou sexuální scénu a s politováním se ptám, zda dneska už opravdu nikdo neumí natočit komedii bez toho, aby tam před kamerou muselo dojít na sex?). Jako pásmo volně propojených absurdních situací z běžného dne drží film sice slušně pohromadě, ale ve výsledku moc netuším, co tímhle chtěl pan režisér říct, jestli něco ano. Za mě jde určitě o hodne originální a místy i vtipný snímek, který ale bohužel trpí nevyrovnaností a nepřiměranou stopáží ve vztahu k formě. [60%] (12.07.2021)

Určitě je to originální snímek, u kterého se člověk občas zasměje, každopádně viděla jsem ho ve Varech na festivalu a fakt nerozumím tomu, že se celé kino smálo téměř celý film... Možná bych i dala čtyři hvězdičky, ale hrozně mi ten film znechutil chlap, který seděl za mnou a měl smích jako koza, akorát ještě 20x hlasitější. To mi pak skoro žádná scéna nepřipadla vtipná, protože když se on začal smát, umírala jsem. (05.07.2007)

Asi budu jediná, která tady nebude jásat nad dílem Roye Anderssona, ale je to tak. Už druhý film po Patře a je mně jasné, že jsem šlápla...........tam kam nemám. Měla jsem se smát a nebo ronit slzy? Takové experimenty jsou pro znalce filmové tvorby a hlubokého smysluplného humoru, který je mně žel vzdálený a nepochopený, tečka. (27.07.2017)

Absurdné, melancholické, snové i vtipné fragmenty, ktoré dávajú divákovi impulz, aby sa raz opäť zastavil nad životom, ktorý žije a len tak ticho sa nad ním zamyslel. Fragmentárnosť filmu je docielená aj úžasnou kamerou, ktorá úplne ignoruje detail a jednotlivé príbehy tak pôsobia ako neznáme fotografie. Podľa mňa by však filmu pomohlo spoločné prepojenie všetkých minipríbehov, ktoré by divákovi zrozumiteľnejšie odhalili, akýsi vyšší plán celého filmu. Takto môžeme len tápať..., ale možno práve to bolo režisérovým cieľom a zámerom... (29.09.2008)