4 mesiace, 3 týždne a 2 dni

Rumunské filmy tak často nevídáme. Je proto příjemným překvapením, když unaven přebytkem akcí v amerických filmech, setkávám se s tímto vyrovnaným evropským filmem, kde jsou i pětiminutové záběry bez jediného střihu. Téma filmu – potrat – je zajímavou sondou do duševna každé osobnosti a nikoho nenechá bez emocí. Film je zajímavý i z hlediska některých záběrů, kterých by nás americká kinematografie jistě ušetřila. Musím také vyzdvihnout herecké výkony obou hlavních protagonistek stejně jako představitele lékaře provádějícího potrat. (09.05.2009)

Po estonské Třídě - Klass, zpracováním moderním filmu plném barevných filtrů, zrychlovaček, zpomalovaček a bleskových střihů, přišel pravý opak. V 4m3w2d je kamera často statická, běží minuty a minuty bez střihu - a herci stále mluví, chodí.. - líbilo se mi, když Otilia(?) šla přes most, po schodech dolů zmizela ze záběru a objevila se opět dole, nastupujíc do autobusu. Nebo dlouhá scéna narozeninové oslavy na jeden záběr.. možná právě to způsobilo, že mě tenhle konverzační film vtáhnul. Zde rozhodně neplatí, že konverzace = nuda, hutnost některých scén by se dala krájet. (01.07.2007)

V prvej časti filmu som si pripomenul doby, v ktorých sa viac zháňalo, ako nakupovalo a znovu obdivoval vynaliezavosť a úsilie ľudí pri obstarávaní si vecí, ktoré im nedokázal zabezpečiť socializmus Ceausescovho razenia. V takýchto podmienkach organizovať ilegálny potrat a kopiť pritom jednu chybu za druhou je námetom na solídnu drámu. Ale to by som sa musel vcítiť do problémov niektorej z postáv, čo sa mi nepodarilo. Tak som to nezúčastnene dosledoval a nenašiel tam nič kontroverzného, výnimočného, či prehnane drsného. To sa tak javí iba pri pohľade zvonku. Preto na záver parafráza známeho výroku: V Rumunsku to bolo tak. (19.10.2010)

Mistrovsky zaranžovaný teror dotýkající se optikou Triera a Hanekeho. Dílo, při kterém se vám zatahuje dech a cítíte tísnivý pocit na hrudníku, všechno peklo nezobrazené na plátně cítíte na duši. Bezprostředně po zhlédnutí se cítím, jako by mě Cristian Mungiu rozdrtil na malé kousky, protože ani v jediném okamžiku nezazní nějaké karikující zlehčení teroru, který se stále zvyšuje do závěrečných minut. (15.03.2015)

Jen jsem si vzpomněl na tenhle film a běhá mi mráz po zádech, je mi trochu špatně a jde na mě deprese. Tento snímek oceněný Zlatou palmou v Cannes patří k tomu nejlepšímu, co se v roce 2007 urodilo. Nekonečné záběry bez střihu, surovost a splín. Nejvíce mě dostala večeře Otilie u rodičů (a přátel rodiny) přítele, ten nekončící záběr se vám zkrátka dostává pod kůži, ze začátku posloucháte konverzaci kolem stolu, ale za chvíli přestává svět kolem existovat a sledujete jen Otilii, která.. ale nebudu tady prozrazovat nebo zabředávat do klišé. Oproti tomu bych režisérovi vytkl záběr, ve kterém kamera zabírá mrtvý plod. Samozřejmě, tohle prostě na člověka dolehne, ale není to trochu samoúčelné? Sám si nejsem jistý, ale myslím, že moment, kdy Otilie nahlíží do koupelny, by byl výřečný dost. (12.02.2008)