Max a Maxipríšerky

Za českým zhovadile infantilním názvem "Max a maxipříšerky" se skrývá grandiózní filmové zpracování obrázkové knížky "Tam, kde žijí divočiny" od Maurice Sendaka, která bývá řazena mezi klasická díla anglofonní literatury pro děti. Zatímco mezinárodně proslulejší Milneho "Medvídek Pú" je založen na postavě vnějšího dospělého vypravěče, který Kryštůfkovi Robinovi vypráví příběhy, v nichž jeho hračky a zvířátka z okolí nabývají vyhraněné osobnosti, Sendak přináší přímý vhled do dětské mysli a fantazie. Ten nemá podobu barvičkami hýřící imbecility, kterou si pod spojením dětství a fantazie představují mnozí autoři knih či filmů pro děti, nýbrž ukazuje i vlastnosti dětí, které v jiných dílech z důvodu idealizace zpravidla chybí – nezvladatelnost, rozmarnost, trucovitost, sebestřednost a potřebu neustálé pozornosti druhých či přísunu nových podnětů k zabavení. Filmová adaptace režírovaná Spikem Jonzem musela dvacetisedmistránkovou předlohu nějak rozšířit, aby vydala na celovečerní film. Přiklonila se proto k výraznější profilaci postav ve světě fantazie podobné příběhům "Medvídka Pú". Sendakovo vyprávění o malém chlapci, který po roztržce s matkou uteče do fantazijního světa, kde se stává králem hrozivých divokých stvoření, ukazovalo fantazii čistě jako prostor doslova podmaněný rozmarům hrdiny. Joneze a spoluscenárista Dave Eggers dodali původně bezejmenným stvořením výrazně odstíněné individuality, které zrcadlí různé části chlapcovy vlastní osobnosti či postoje lidí z jeho okolí. Paradoxně se tak prostor, kam hrdina utekl před okolním světem, stává místem, kde je konfrontován sám se sebou a tím, jak se chová k druhými či jak oni přistupují k němu. Film tak do původního vyprávění o dětství nenásilně vnáší prvky dospívání, coby životní fáze, kdy si člověk začíná uvědomovat, že je součástí společnosti, v níž má nějakou pozici a musí své chování podřizovat vztahům s dalšími lidmi. Díky tomu nevznikla další naivní „oslava dětské fantazie“, nýbrž výstižný pohled na dětství, které stejně jako zdejší divočiny v sobě skrývá přítulnost, hrozivost, veselí, úzkost, tvořivou radost i požitkářskou ničivost. (04.05.2014)

Odsoudit tenhle snímek kvůli vřeštícímu dítěti je ještě pitomější, než z něj dělat výjimečné dílo, Marigolde. ___ Na vlnách emoční lability a schizofrenní symboliky je dětské pískoviště až příliš doslovně orámováno realitou. Tak nápaditý snímek a tak neoriginální a doslovný rastr! Kouzelné vyprávěcí prostředky, kdy každá postava, kusý dialog, obraz a scénka interpretuje vnímání a myšlenkové pochody malého kluka s bujnou fantasií, chvilkama působí jako whattodo list, který si systematicky autor odškrtává. Což je obrovská škoda, protože úžasné nápady a vizuální (i dialogová) komunikace mezi realitou a jejím pojetím ve světě za Maxovýma očima velice potěší. Chvilkama snad i nostalgicky zahřeje. Stále rozmýšlím 4*. (22.10.2012)

Nevěřte rozjásaným trailerům (byť jsou výtečné). Where The Wild Things Are je náhled do dětské duše, který každému nesedne. Ačkoliv je hlavním hrdinou malý chlapec, film rozhodně není pro děti. Spíše bych jej doporučil lidem, kteří se cítí být dětmi a jež se taky v dětství cítili být odstrčeni. Pro ostatní to bude nejspíš něco absurdního. Jeden záběr lepší než druhý, skvělý vizuál a emotivní soundtrack jsou zárukou nevšední podívané, která si opakované promítání přímo vyžaduje. P. S.: Český distributor sucks. (01.05.2010)

S WWTA mám stejný problém, jako někteří další. Max je pro mě hrozný, sobecký, zlý spratek a celý film jsem doufal, že dostane nařezáno nebo jinak za vyučenou. Ony i ty "maxipříšerky" nebyly zrovna model ideálního chování, každý trpí nějakou "poruchou", ale u nich se to ještě dalo snést. Z traileru jsem očekával radostné dovádění, a toho se mi ne úplně dostalo. Spíš toho, jací lidé k sobě umí být. (27.12.2009)

Vizuálne krásny príbeh. Bohužiaľ všetko to vyznieva do stratena. Max je síce uvrešťaný a neschopný chalan ale má peknú predstavivosť. A Wild Things sú úžasný. Ich vzájomný stret, ale funguje ako jedna veľká hra v ktorej sa skrývajú dôležité ľudské emócie ako láska a osamelosť. Ale toto sa nerieši. Max je predsa len malý a nedokáže poriadne uchopiť problém a Wild Things ako keby tieto veci riešiť nedokázali. Pobehovanie v lese, stavba hradu, alebo guľovačka s hlinou sú zábavné a nadupané, ale nemá to žiadnu dramatickú ani vyhrotenú situáciu. A koniec len potvrdzuje to, čo som si začal myslieť od polovice filmu. Že aj keby Max neutiekol z domu, nič by sa nestalo. Zmenou totiž neprešiel. Stále bol ten istý chlapec bez nadhľadu, ktorý potrebuje aby sa okolo neho točil celý svet. Max Records mi inak pripomína chlapčenskú verziu Ellen Page. Pre mňa príjemný filmík, ktoré mu ale chýba to najpodstatnejšie a to.. duša. (05.02.2014)