Pevné puto

Kde nic není ani smrt nebere (scénář) a méně znamená mnohdy více (triková stránka). Předkládané obrazy jsou sice nejednou nádherné, ale emočně naprosto vyprázdněné. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna Peter Jackson dojede na syndrom provázející tvorbu Tarsema Singha. A přitom to v úvodní půlhodině má všechno potřebné, včetně u tohoto typu snímku tolik potřebných zmiňovaných emocí. O to více bolestnější je zbytek stopáže, jelikož výtečný "prolog" akorát dokazuje, že by to bývalo šlo i jinak. Kupříkladu více v náznacích namísto okázalých CGI krajinek. (03.01.2010)

Strašně, ale úplně příšerně, mě tam rozčilovala ta digitální kamera, ten digitální svět a umělotina, ve kterým se příběh odehrává velkou část filmu. Určitě to ale není špatný. Právě naopak. Pevné pouto je supr film. Vždyť to taky točil TEN Peter Jackson, a jako režisér rozhodně špatnej není. Ani nemůže, když už toho má tolik za sebou. Každopádně všecko ostatní má na kraji geniality. Knižní příběh, speciálně hudba, ale i herecké výkony. Všecko tu šlape jako po másle a tak to má být. Dokonce jsem ani netušil, že mě film tak snadno dokáže z minuty na minutu měnit náladu z hnusné na ještě hnusnější. Ale jde to. Fakt to jde. A stačilo k tomu jen to, když se úhlavní sračka minula před kamerou. Víc zhnuseně jsem se fakt dlouho necejtil. (29.03.2010)

Tohle se Jacksonovi nepodařilo. Přehání to s vizuální stránkou a zapomíná na děj. Příběh je celkem nudný a postupuje velmi předvídatelně. Asi za to můžou všechny ty peníze, co na to měl, jinak si neumím vysvětlit, že velmi podobná Nebeská stvoření fungovala prakticky skvěle, kdežto tady jen přešlapujeme na místě. První opravdu špatný film Petera Jacksona. (09.01.2010)

Papá, skončí dívenky v ráji a s kým si tam hrají, papá, a kdy příjde ten vrah pro mě k nám(?)... . . . Ano, Pán Hobitů na to má, byť balancuje na hraně kýčového dojáku a semo tamo mi v běhu děje chyběla i taková ta (pro mě všímavého) >příběhová logika< , ale propracovaná vizuální krása filmu vše zachránila (ano, i igitátor má někdy rád hodně barevné obrázky), osudu bylo nakonec učiněno zadost a na čtyři hvězdy zaokrouhluji i za skvělou hudbu Mistra Ena (poslouchám ho rád a mám ho v mnoha podobách ve sbírkách) a nádherný Buick Rivera, který si tam jen tak postával a nic nedělal a - a i o tom to někdy může být - ta čistá estetika, forma, která napraví i malinká škobrtnutí v obsahu... A já si myslím, že vím, co tím chtěl P.J. říct. Prostě je to jen takové pohádkové podobenství o rodinných poutech, jen taková hra, kterou můžou hrát ti, co "NA TO MAJÍ". - - - - - (Poprvé viděno 27.1.2013 na dvd /s původní zvukovou stopou a č. titulky v originálním formátu obrazu/, hodnocení 10159., komentář zde jako osmistýdevadesátýdruhý - 21.1.2013) (28.01.2013)

Vzhladom na to, ze ide v podstate o "jednoduchy" pribeh horlivo kvitujem zvoleny reziserov trojpohlad skrz postavy/identity - vraha, rodiny a nakoniec samotnej obete. A zatial co nahlad skrz vraha takmer vyhradne reprezentuje racionalnu zlozku v rozpravani s presne vykreslenym motivom a srkz nu nie je problem akceptovat i pristupit na vymedzene hranice priestoru a zakonitosti predkladaneho deja, rodinna linka funckne prepina medzi raciom a emocnou vlnou (prepinanie je krasne lavirovane prave dvojvyznamom samotnej existencie "dokazov" tak na strane dolapenia vraha ako aj potvrdenia skutocnosti, ci k zlocinu doslo). Je mostom k najvyznamnejsej (tak z hladiska zastupenia v celom filme ako i jej dolezitosti vo vztahu k vypovednej hodnote filmu) postave a jej pohladu. Je to pohlad nastrocnej dievciny, ktora sa prave citovo naplno otvara, ked je nasledne vytrhnuta do uplne ineho sveta, v ktorom prisna rozumova logika nehra prve husle. V pritomnosti Susie zasluzene do popredia vystupuje sled scen pracujucich pod taktovkou citu a duse (a vobec tym nemyslim emocnu zaangazovanost na jej smutnom osude, ide striktne len o fokalizaciu na to, akym sposobom sceny pred divakom defiluju - ako snove, t.j. vystupujuce podla nalad toho, srkz ktoreho su predkladane). A ked s zaverecnym aktom prichadza prezrenie hlavnej hrdinky, film nakoniec kauzalne aj uzavrie vsetko co mal a mna osobne potesil, ze tam kde svojho casu Duch s P. Swayzeym ostal "iba pri popularnom" nahlade na karmicke mlynceky osudu, Lovely bones ponukaju ovela komplexnejsie naplnenie. PS: Jacksonove cameo a jeho praca s kamerou a filmovym priestorom - tak ako su tieto prvky lahko identifikovatelne, tak su pre mna stale putave. (03.01.2010)