7 zabitých

Název by mohl svádět k domněnce, že jde o krimi. Nikoliv. Jde jen o jakési pofidérní drama, které se tváří moudře, ale samo neví, co chce říci. Kromě obvyklých židovských prvků československého filmu 60.let tu jsou prvky napodobování nové vlny, pseudofilozofické rozhovory a boření tradičních morálních schemat (autorkou scénáře je třetí žena Pavla Kohouta Jelena Mašínová). Osmnáctiletá Stanislava Bartošová zde ukázala, že kvůli kariéře byla ochotná se svlíknout. Jinak herecky dosti slabé a navíc špatné postsynchrony... (20.10.2013)

Tento Kohoutův film je dobré vidět, aby si jeden zase uvědomil, jak byli Forman a Papoušek vynikající. Je to podobné jako když čtete Vaňkova nastavovaného Švejka po Haškově originálu. Pak si lze uvědomit, že ta lehkost s jakou se četl Haškův text, lehkost tak velká, že ji jeden nevnímal, je projev génia, neboť Vaňkův text vedle toho Haškova drhne. Tak i u Formana a Papouška jsou dialogy a situace tak přirozené (často i díky účasti neherců), že vypadají až dokumentárně. A lidské slabosti jako citová otupělost, krutost, chamtivost a cynizmus se objeví jaksi „samovolně a mimochodem“, leč u Kohouta tvoří projevy těchto vad často efektní načasovaný gag – viz třeba to úvodní nezávazné a trochu okázale cynické kecání sester o randěním, které je ukončeno větou: „Jo, Evi, prosím tě, ten mrňavej dědeček z patnáctky asi dnes umře, tak mu tam dej plentu, jo?.“ - Takové efektní BUM nakonec. Kohout jde více po efektu (už ten název filmu) než k jádru věci. A předhodnotitel Exkvizitor má pravdu v tom, že to opravdu připomíná Milana Kunderu. (30.10.2013)

Výborný film, v němž se střetává naivita a vitalita mládí s realitou, který mě vtáhnul mistrovskou prací s kamerou, svěžími dialogy, neokázalým herectvím a půvabem Stanislavy Bartošové (a vůbec bylo zajímavé, jak vypadala za mlada řada hereckých osobností, dnes již zasloužilých). Konec ve stylu "sranda skončila" by dnes asi neprošel. O to je snímek cennější. (14.10.2021)

„Já stejně si myslim, že lidi jsou spíš príma než mrchy.“ - „To musíš bejt dost často zklamaná, ne?“ - „Ani ne. Já, jak mám pocit, že se někdo mění v mrchu, tak honem se zdejchnu.“ Jenže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu…Zvláštní, ale zajímavý film. Chytl mě především kvůli Jence, jejíž povaha a přístup k životu mě dráždily i bavily stejnou měrou. Stejně jako její specifická mluva, ostatně vůbec se dialogy opravdu povedly (a jejich prostřednictvím dojde i na něco k zamyšlení). A přestože jde spíš o film hořký, vážný jsem u něj nezůstal, bavilo mě např. Němcovo ucho s „průsšvihem“, a za komediální vrchol považuju perfektní pasáž s Bláhovým Otakarem Krátkým. Místy jsem sice Jenčino chování moc nepobíral (stejně jako kameramanovu libůstku v dlouhých záběrech na neoholené ženské nohy, ehm), ale nebylo to na úkor celkové záživnosti. Konec je pak poměrně dost mrazivý, avšak i symbolický zároveň. Za mě solidní 4*. „Proč jí to neřekneš?“ - „Ze zásady. Já buď vůbec nemůžu lhát, nebo musím pořád, jak si kdo vybere.“ (03.05.2020)

Tento pro mě nový Kohoutův film je milým překvapením. Citový zeměpis začínající zdravotní sestry s lékařskými aspiracemi je současně procházkou vrcholícími šedesátými léty. Neotřelé dialogy, zdařilý scénář i procházka tehdy počínající mladou hereckou generací (Bartošová, Němec, Brzobohatý, Drahokoupilová, Mareš, Obermaierová, Pokorná, Zahajský). Vojenské lásky záklaďáků a dozrávajících dívek byly fenoménem doby včetně rizik, která to s sebou přinášelo, jsou dnes zcela zapomenuty. Prolínání soukromého a veřejného vrcholí vlastně ještě stále nikoliv zcela drsným závěrem. (15.10.2021)