Muž z Londýna

Všichni jsme vlastně vězněni ubíjejícím stereotypem života. Výhybkář Maloin vede život bez cíle a hlubšího smyslu. Je jednou z těch neviditelných existencí, na jejichž bytí či nebytí nic nezáleží. Zvrat nastává, když se stane náhodným svědkem vraždy. Konfrontace morálky a vidiny otevřených dveří na svobodu, tenká hranice mezi nevinnou a spoluúčastí jej vedou k úvahám o roli člověka ve společnosti, která kromě emocionální prázdnoty nepřináší nic jiného než utrpení. Má smysl stále se poddávat té nezkrotné touze žít? Nepřináší snad iluze člověku jen další zklamání? Tarrův um vygradovat napětí až na hranici snesitelnosti pomocí dlouhých detailních záběrů mě fascinoval, kouzlo obrazů vtahovalo do příběhu, hudba očarovávala, jen ta poslední scéna to křehké spojení náslině přerušila. (29.01.2010)

Nejdříve jsem si říkala, že Tarr pouze džentlmensky přenechal první místo v titulcích dámě, i když si film udělal po svém. Ale kdepak, tohle je nadmíru ukecaný snímek, ženská ruka se nezapře. Ve filmu padne minimálně čtyřicet vět, což je zhruba stejně, jako v ostatních Tarrových snímcích dohromady. S velikým povděkem kvituji, že když na Mirka Krobota kašle český film, našel si ho alespoň ten zahraniční. Ten tam je jeho úsporný nonšalantní minimalismus a nastupuje velice pestrá mimika. S obrovskou poklonou mohu konstatovat, že Krobot dokáže říci spoustu věcí beze slov. Snad jednou prozře i český film a dá jednomu z našich nejlepších současných herců také příležitost. I když je možná dobře, že Krobota v podstatě ignoruje, vzhledem k současnému velmi tristnímu stavu české kinematografie by to bylo jen mrhání talentem. Tarrův černobílý vizuál je snad ušlechtilejší, než kdy jindy. A hra se světlem coby průvodcem mezi rozličnými světy ukazuje další dimenzi filmového umění. K tomu všemu herecké výkony, které dosahují hranice možného. Na sekvenci obsahující hádku Mirka s Tildou by se měli povinně podívat všichni studenti jakéhokliv oboru kinematografie. Kamera se chová jako zkušená a lepá svůdnice, která podvědomě tuší, že si získá každého, koho si zamane. Její až náruživá touha po blízkosti k zobrazovanému narušuje osobní prostor herců do té míry, že jimi kamera pomalu proniká a stává se součástí jich samých. Vyvádění herců z jejich komfortní zóny působí nejen opovážlivě, ale také dodává filmu na neskutečné plastičnosti. Našlapovala jsem kolem Tarra opatrně, leč houževnatě. Vždy mi tam něco chybělo, nebo spíše přebývalo, tentokrát jsme se konečně ocitli na stejné vlně. A já pociťuji až gejzír radosti z tak čistokrevného filmového umění. (01.07.2020)

Chtěný a povrchní pokus o noirovou atmosféru, který sází na pár vizuálně zajímavých obrázků a na kontaktem natáčené ruchy. Asi pět minut to funguje, ale noirovost se nedociluje 15minutovými záběry bez střihu. Určitě bylo náročné to skloubit, zahrát i natočit a zajímalo by mne, na kolik se jelo klapek a jak dlouho se zkoušelo. Jenže u výsledného díla jsou mi ukradené problémy zvoleného postupu. Srovnávat tento film s Tarkovského snímky je zhůvěřilost. Nejenom, že Tarkovský umí používat střih, ale když už použije dlouhý záběr, tak ten má meditativní charakter. V předchozích scénách nasekal divákům něco do hlavy, a ti teď mají možnost přemýšlet. Tady se nic nestane a dlouhý záběr mne nemůže nutit k ničemu jako přemýšlení, leda poposedávání si nudou na křesle. Tam, kde je v Simenonově knize přítomen psychologický prvek, zde je nahrazen dlouhými záběry ramen nebo dlouhým monologem, až to celé působí nepřirozeně. Ani jedna postava nestojí v nějaké normální lidské pozici, ale je nastylizovaná, až to bolí. Uvěřitelnost postav je proto nijaká a jejich osudy jsou mi ukradené. Na rozdíl od knihy, která staví právě na nejednoznačnosti vnitřních povah. (26.06.2010)

Cielene chladný a odtažitý film, ktorý je až masochisticky namierený proti divákovi. Ako experiment neposobí novátorsky, nešťastne asynchrónny zvuk ešte zväčšuje dištanciu medzi divákom a autorom. Nenudil som sa, to nie, ale od režiséra tak povestného formátu ako je BT by som čakal iný zážitok. Bodka. (20.01.2010)

Krobot zahrál dobře. Pravda, nebylo vlastně co zkazit, většinu filmu odchodí s jednou kamennou tváří nebo to odstojí a odsedí zády ke kameře. To vůbec nevadí, že režie možná trochu nedůvěřovala českému bardovi. Právě tyto "zádové" záběrý kamery jsou výborné, dokonale zapadnou do stylistiky filmu, která je vskutku excelentní. Jednoduchá ale brilatní BW mizanscéna, povedená hra se světlem, vynikající kamera s potlačeným střihem v čehož důsledku bylo dosaženo zesílení již zmíněných vizuálních vjemů, což ještě podtrhuje úspornost dialogů._____Autoritativní pohyb kamery zaujme hned v úvodním předlouhém nájezdu na přídˇ lodi. Návazný pomalý švenk na noční dok vytváří monochromatické fotografie, které klubového diváka musí nadchnout a adaptovat na cinefilní zážitek na který čeká měsíce i roky než přijde a pak se jen diví odkud že vítr vane. Nagyon jó volt, Magyar fiúk meglepheti! (11.07.2020)