Obsahy(1)
Televizní adaptace divadelní aktovky Václava Havla... Bedřich přichází na návštěvu do bytu ke svým přátelům, manželskému páru Věře a Michalovi. Právě totiž dokončili zařizování nového bytu, který je plný starožitností a exkluzivních kousků, jak sami neopomenou zdůraznit. Bedřich je prvním hostem, takže je to vlastně taková vernisáž. Manželé se předhánějí ve vzájemném chválení, zdůrazňování vlastních kvalit a jejich sebechvála se nezastaví ani před intimními sférami manželského soužití. A to vše prokládají nabídkami nezištné pomoci Bedřichovi a jeho ženě, jsou přece jejich nejlepší přátelé. Vnucují mu svůj vzorový model soužití a kritika způsobu Bedřichova života se stává stále neomalenější. Když však chce host odejít, jejich dokonalé štěstí se hroutí... Vernisáž je sžíravá, ironická hra o prázdném, frázemi naplněném životě, který má pro aktéry smysl pouze tehdy, když je obdivován okolím... Divadelní jednoaktovka Václava Havla měla zahraniční premiéru 9. 10. 1976 ve vídeňském Burgtheateru, domácí premiéra se konala až po listopadu 1989. (Česká televize)
(viac)Recenzie (22)
Madona mia a kinžál do hyždí... Kolářová tuhle trošku pokryteckou Havlovu jednoaktovku svým stupidním přehráváním a deklamováním vyloženě kazí, Töpfer snaživě přicmrndává - a z ryzí >havlovštiny< se jejich přičiněním a Rajmontovou režií stává jen takové rozverně televizácké divadýlko... Ornest už to svým přirozeným herectvím vsedě (;-) přirozeně nespraví... °-/ . . . Hotové kvartýrium. Tak švajc nešvajc, hlavně, že to všichni mysleli tak porevolučně >dobře< , že... - - - P.S. Jojo, pamatuju si, jak už tenkrát jsem se nad tímhle >rajmontěním< ušklíbl. A zlatá první porevoluční adaptace "Vernisáže" brněnského divadla VáHa, uvedená hnedle v lednu 1990 v legendárním Vysokoškoláku - syrová scéna, jen stůl a sesle překryté bílými přehozy, kytka na stole - a text! Neprzněný snahou o tlačení na pilu a za každou cenu být havlovštější než autor sám. - - - P.P.S. Docela bych chtěl vidět ty "udělaný kvartýry s ksichtem" dnešní snobské a na eráru napapané čudlárny, Havlovic nevyjímaje. Nebo rači ne. Nechme toho... - - - - - (Poprvé viděno tenkrát v dobách >havlovských< , hodnocení 23.12.2011 při repete na >vykvartýrovaném prostoru< 40., komentář zde jako sedmý - 23.12.2011) ()
Václav Havel má tak trochu smůlu a s ohledem na kvalitu jeho tvorby možná spíš štěstí, že jeho tvorba nikdy neměla šanci být posuzována nestranně a nebyla vystavena tvrdé konkurenci volného trhu. Za totality byl pronásledovaný a zakazovaný, po listopadu 1989 naopak nekriticky vyzdvihovaný. Do dějin se zapíše spíš jako veřejný činitel a symbol politických změn, než jako dramatik - už proto, že drtivá většina jeho dramat pojednává o hodně odtažitých tématech zcela vzdálených představám a zkušenostem běžných lidí. Vernisáž je asi jediná skutečně srozumitelná hra použitelná pro širší publikum. Televizní adaptace z počátku 90. let je slušně obsazená, ale ani tak mě Havlův text, který pojednává o snobismu zazobané dvojice, která se snaží udělat dojem na návštěvníka, zrovna dvakrát nenadchla. Celkový dojem: 55 %. ()
Nekritická havlománie, která Havlovi více ublížila, než prospěla si tu vybrala velmi krutou daň doslova na všech, autorem dramatu počínaje. Prokázala jedno: že socialistický realismus nemusí být jen prokomunistický. Podobných chartofilních útvarů se tehdy objevilo víc. Ke škodě věci, neboť disidentská věc si svou přiměřenou úctu nesporně zaslouží. ()
Vernisáž je asi nejlepší Havlova hra. Je to o snobech - manželský pár si pozve svého přítele disidenta na návštěvu, předvádí mu snobsky, draze vybavený byt, dítě...a pointu nebudu prozrazovat. Znám dvě verze. V jedné hraje roli disidenta spisovatele Karel Kryl, v této Tomáš Töpfer. Podle mně se pro tuto roli nehodí ani jeden, ale Kryl hrál přece jen trochu líp a tahle verze je (přes skvělou předlohu) příšerná. ()
Zjevná dobová snaha bleskově natočit nějakou hru od Václava Havla. A tak se do toho Ivan Rajmon a televizní štáb pustili naplno. Daniela Kolářová s neváhala ani obnažit, neb co by pro kvalitu televizní inscenace neudělala. Jiří Ornest je návštěvník, jde se podívat jak si žijí lidé za socialismu, a všichni tři herci plácají, aby ukázali, co Havel jako absurdní dramatik vlastně sepisoval v době, kdy nemohl psát. Repríz se tato komedia a drama nedočkala, takže i když je to už dvacet let a bylo to šité horkou jehlou, tak ani kdyby to někdo dneska znovu nastudoval, tak by to moc diváků nenadchlo. ()
Reklama