Bílá oblaka

Válečná drama povýšené básnickým rozměrem zanechává v divákovi hluboký dojem. Důvod, proč Viera Wajsová nebyla československou kinematografií dále využita, její talent se zdá být bezrozporný, je pro mne záhadou. Ivan Mistrík hraje jednu ze svých nejlepších rolí a Ladislav Helge natočil film, který patří k jeho vrcholným. Zdánlivě frázovité téma rozvinuté i promyšlenou kamerou, zůstává i dnes důkazem, že není problematických námětů, ale až příliš často nekompetentních tvůrců. Což Helge v žádném případě nebyl. (27.02.2023)

Ladislav Helge příběh podle Juraje Špitzera rozdělil na jednotlivé pojmenované kapitoly, z nichž poslední s názvem "Bolesť velká ako slnko" dává tušit, že film skončí tragicky. Helge točil opravdu osobité filmy. Tohle vyprávění o třináctiletém děvčeti Zuzce, která putuje se zraněným partyzánem Petrem po slovenských horách oplývá nádhernou poetikou a křehkou lyrikou v kombinaci s hutným dramatem. A vše funguje absolutně! Ivan Mistrík byl geniální herec a každý jeho výraz ve tváři je přirozený a nenásilný. Stejně tak i děvče Viera Vajsová, škoda, že tohle byla její jediná filmová role, rád bych ji viděl i v dalších filmech. Kameraman Josef Vaniš si dokonale pohrál s různým zaostřováním, nájezdech na detail nebo na obličej a slovenské hory a vesnice nasnímal tak, že každý záběr, ať už celek nebo detail si dokonale vychutnáte. K této mistrovské a citlivé práci byl film natočen v širokoúhlém kinoformátu, což zážitek z filmu ještě umocňuje. Vkusně propojenou hudbu s obrazem zkomponoval Svatopluk Havelka. (16.08.2018)

Nic proti tomu, film určitě stojí za vidění. V dramatické linii vztah mezi partyzánem Petrem a malou Zuzkou má celkem působivé vyznění. Avšak v rovině faktické, při vší pravdivosti, to už nemá tvar s takovým přesvědčením. Postava osamocené ženy na horské samotě, její gesta a slova, jako by přišla z dob Juro Jánošíka. Použití exteriérových scén čarovné přírody slovenských hor, procházející celým vyprávěním je ovšem husarský kousek ve výsledku filmu. Takže trochu s rozpaky, ale za lyrický námět a realitu prostředí hodnotím kladně. (08.03.2016)

Zuzka, dcera partyzánského "pluku" bojově ovsvojená Ivanem Mistríkem, je pro mě po "Velké samotě" (i "Škole otců") mírným krokem zpět. Nejspíš mi zde chybí "pochyby". Lyrika se v tomto veskrze epickém příběhu dostává na povrch spíš ve formě výbuchů islandské sopky než by s ním byla niterně spojena. Režie nicméně pět mistrovská, i když se zde neřeší žádné sociální otázky, omen nomen, Hegel Helge. (04.01.2019)

„Keď to všetko prežije chlap, čert vezmi. Ale také dieťa...“ Na válečný film hodně poetické, zejména všechny ty působivé záběry na slovenské hory a nebe s oblaky. Vlastně jde o takovou filmovou baladu (viz rozdělení filmu na několik kapitol s přiléhavými názvy).  Baladu, "o lidech, co měli čisté srdce jako bílé oblaky šinoucí se ke slunci." Asi nejsilnější je záběr už skoro k závěru, kdy děvče leží na seníku, dívá se na nebe s oblaky a přitom to vypadá, jako by se jich téměř dotýkalo. Možná zde šlo, s ohledem na tragický závěr příběhu, trošku i o symboliku. Jinak mě velmi zaujalo i vkusné propojení obrazu s filmovou hudbou Svatopluka Havelky. (18.04.2022)