Sláva filmovému tvorcovi!

Kde Takeshis bylo dadaisticky zábavné, Sláva režisérovi je nepochopitelná a šílená. Přitom začátek, kdy Kitano zkouší točit různé typy filmů a nějaký zádrhel mu to překazí, je výborný. Jenže druhá půlka a celistvý film se zvrhává v nepopsatelné cosi, u čehož jsem se častěji nudil než bavil. Ale schválně si při vstupní prohlídce všimněte, jaká jména jsou napsaná u výsledku vyšetření. (06.04.2008)

Takeši Kitano opět trochu jinak a před kamerou ještě několikrát jinak... Nejvíc mě bavil jako komik v bílém sáčku s veřejným společenským projevem, z jednotlivých krátkých filmů se mi zase líbily nejvíc mini příběhy z 50. let v japonské vesnici z Takešiho dětství. Sláva filmovému tvůrci! mi svou formou poslepených či volně propojených krátkých snímků a filmových skečů s často neotřelým ztřeštěným humorem připomínala filmy z dílny Monty Pythonů. Kitano si od počátku s parodickým nadhledem střílí sám ze sebe i své předchozí tvorby, stejně jako z brakové produkce, Hollywoodu či japonské režisérské legendy Jasudžira Ozuho a nakolik se mu nepodařilo vyhnout svým typickým prvkům násilí (jakkoliv si v úvodu jasně klade v rámci svého alter ega za cíl natočit cosi odlišného), projevuje ve své parodické smršti po většinu času nesmírnou kreativitu ve víru nejrůznějších žánrů včetně grotesky, horroru či sci-fi a většinou mě jeho zdejší filmařské i herecké eskapády sledovat bavilo. Menší problém spočívá v tom, že ne vždy Kitano dokáže udržet míru, některé parodické výjevy daleko bláznivější, než většina brakových příhod z pera jistého Merlina z Acapulca, na můj vkus už občas mírně balansovaly na hraně lacinosti až trapnosti a směrem k závěru Kitano ujel totálně (maškaráda s velkým červeným penisem byla už na mě moc). A jako většina filmů složených ze skečů bez celistvého příběhu, ani tenhle se nevyhl slabším místům. Mnohokrát jsem se bavil a film mi rychle utekl, nicméně nevyvrcholil takovou myšlenkou nebo výustěním, které by mě dostalo do transu a omluvilo do jisté míry to, čím mi snímek zároveň místy nesedl. Zatím tedy uděluji „jen“ silné 3 hvězdičky. [70%] (05.11.2022)

Po Takeshis druha sebareflexia na dekonstrukciu (nielen) vlastnej tvorby a kultury z ktorej vychadza. Zanrova prechadzka Kitanovou predchodzou tvorbou sa postupne transformuje do skecovej sarady. Subezne s tym zial aj sviezost komicko-kritickych sekvencii v samolube sebaopajanie a zbytocne natahovanie x-plicitne sa vrsiacich sekvencii s identickym podtextom, ustiace do straty divakovho zaujmu. Diagnoza stavu Takeshiho mysle v zavere z ust doktora je totiz divakovi uz davno jasna aj predtym... (03.12.2007)

Druhý z filmů, jež kreativně destruují dosavadní Kitanovu kariéru. Jestliže Takeshis podráželi diváka, celý film stál na prolínání snu a reality a byl destruován (přinejmenším zdánlivě) zevnitř, byť se ukázalo, že v posledku tu žádná hloubka není (záměrně) a zůstává jen vnějšek. Zde je naopak vše od začátku jasně nastavené: už jen tím, že hrál-li v předchozím filmu Beat Takeshi dvojroli, zde ma naopak plastového dvojníka sebe sama. A hned první záběr, kdy tato figurina zajíždí do tunelu na elektromagnetickou rezonanci, je tak naprosto zcizující, stejně jako následný komentář rámující a popisující Kitanovy snahy o natočení filmu poté, co vyhlásil konec s násilnými jakuzárnami. Celý film je vlastně sledem nezdarů v různých žánrech, přičemž Kitano sebereflexivně každý ze zde představených segmentů nějak připodobňuje některému svému filmu či svým trademarkům (ať už formálně či obsahově) a přitom ukazuje jak málo stačí aby z nich byly naprosté nepodarky. Jeden z v tomto ohledu nejpozoruhodnějších momentů přichází, když si uvědomíme, že film, který jako první začíná fungovat a dostane o trochu delší stopáž, neodkazuje na žádné z jeho režijních děl, ale na film Krev a kosti, kde ovšem Kitano ztvárnil snad nejsilnější roli své herecké kariéry. A zde se právě ukazuje, jak moc si je Kitano vědom toho, že jeho zvláštní tvůrčí přístup k věcem prolíná napříč herectvím i režírováním a jeho osobitá kombinace stoicky minimalistického projevu s extrémním násilím, toto podivuhodné rošťáctví prostupuje i filmy, kde "jen" hraje a v jistém smyslu jim dává jednotného ducha jen silou své osobnosti. Když se konečně cestou přes (mimojiné) jakuzárnu, ozuovský film, romanci či J-horror dostaneme k tomu "pravému příběhu" (mimochodem v žánru sci-fi, kde je vše ještě umělejší než ta trocha CG efektů, kterých se tu dočkáme), nejde též vposledku o nic jiného než o sled gagů. Ale Kitano tím neukazuje nic míň než to, že dokáže i ze svou ujetě televizní stránkou vtrhnout do celovečerního filmu (kde byl tento druh humoru sice téměř vždy přítomen, ale pokaždé nějak tlumen či vyvažován) a dokažé po sobě zanechat opravdu pořádnou spoušť (o té se už ale nebudu rozepisovat, abych někomu nezkazil zážitek z konce, který sice rozhodně není nikterak narativně moivovaný, natož vypointovaný, ale rozhodně patřičně úderný!) (14.12.2007)

80% - Další film po Takeshis, kde Kitano autobiograficky a sebereflexně rozebírá sebe sama. Je to sice zábava, ale Takešiho fandovi neujde skutečnost, že se nám režisér ve své touze po "8 1/2 - efektu" poněkud zamotává do pěstování kultu osobnosti. Kantoku: Banzai! je ledově chladný, ale dobře koukatelný film, který ale zhořkne v momentech, kdy Takeshi zesměšňuje své předchozí filmy, a jejich fanouška tím zraňuje. Scéna s Kikujirovským mimozemšťanem se mě docela dotkla :o) Moc doufám, že se Takeshi vzpamatuje ze svého filosofujícího egocentrismu, a přestane točit filmy výhradně o sobě. I ten nejlepší vypravěč může začít koktat, má-li popsat svůj vlastní příběh... (13.05.2008)