Sláva filmovému tvorcovi!

Kitano pokračuje v sebereflexi a natáčí film o vlastním tvůrčím přešlapování. Krvavou gangsterskou scénu utíná v polovině s odkazem na svůj dřívější slib, že gangsterky už točit nebude. Zhruba v první půlce filmu tak inscenuje jiné potenciální žánry (horor, romantiku, ozuovské kino, historický bojový film atd.), často se sporným parodickým efektem, a opět jeden za druhým záhy odepisuje s tím, že takové filmy prostě točit neumí nebo nemůže. V druhé půlce se tedy zkouší usadit v jakési bizarní urbanistické komedii, jež je spíše sledem epizod volně spojených jak dvojicí potrhlých žen (jedna má na ruce nasazenou plyšovou husu, druhá nosí na zádech plyšovou žirafu), tak režisérem samým a jeho nafukovacím „dvojníkem“, který ho provází celým filmem: panák slouží tvůrci jako odcizené (veřejné) druhé „já“ a taky "kaskadér" v bolestivých scénách. Výsledkem je fragmentovaný výtok filmařovy mysli, povyšující bezradnost na umělecký záměr. Jedinou jistotu v něm představuje Kitano-herec s kamennou tváří – bez ohledu na aktuální žánr a roli (ať je bojovníkem, milovníkem, domácím násilníkem nebo v sudu vařeným novomanželem, Kitanův výraz se téměř nemění). Rozhodně méně významný Kitanův film, i když jako plýtvání celuloidem stále těží z kvalit plýtvajícího: Kitana částečně ospravedlňuje jeho chlapská přímočarost, občas vyloženě jasnozřivá imaginace a hlavně suchý smysl pro humor. Oddechovka především pro nejvěrnější kitanovce. (07.10.2007)

Kde Takeshis bylo dadaisticky zábavné, Sláva režisérovi je nepochopitelná a šílená. Přitom začátek, kdy Kitano zkouší točit různé typy filmů a nějaký zádrhel mu to překazí, je výborný. Jenže druhá půlka a celistvý film se zvrhává v nepopsatelné cosi, u čehož jsem se častěji nudil než bavil. Ale schválně si při vstupní prohlídce všimněte, jaká jména jsou napsaná u výsledku vyšetření. (06.04.2008)

Druhý z filmů, jež kreativně destruují dosavadní Kitanovu kariéru. Jestliže Takeshis podráželi diváka, celý film stál na prolínání snu a reality a byl destruován (přinejmenším zdánlivě) zevnitř, byť se ukázalo, že v posledku tu žádná hloubka není (záměrně) a zůstává jen vnějšek. Zde je naopak vše od začátku jasně nastavené: už jen tím, že hrál-li v předchozím filmu Beat Takeshi dvojroli, zde ma naopak plastového dvojníka sebe sama. A hned první záběr, kdy tato figurina zajíždí do tunelu na elektromagnetickou rezonanci, je tak naprosto zcizující, stejně jako následný komentář rámující a popisující Kitanovy snahy o natočení filmu poté, co vyhlásil konec s násilnými jakuzárnami. Celý film je vlastně sledem nezdarů v různých žánrech, přičemž Kitano sebereflexivně každý ze zde představených segmentů nějak připodobňuje některému svému filmu či svým trademarkům (ať už formálně či obsahově) a přitom ukazuje jak málo stačí aby z nich byly naprosté nepodarky. Jeden z v tomto ohledu nejpozoruhodnějších momentů přichází, když si uvědomíme, že film, který jako první začíná fungovat a dostane o trochu delší stopáž, neodkazuje na žádné z jeho režijních děl, ale na film Krev a kosti, kde ovšem Kitano ztvárnil snad nejsilnější roli své herecké kariéry. A zde se právě ukazuje, jak moc si je Kitano vědom toho, že jeho zvláštní tvůrčí přístup k věcem prolíná napříč herectvím i režírováním a jeho osobitá kombinace stoicky minimalistického projevu s extrémním násilím, toto podivuhodné rošťáctví prostupuje i filmy, kde "jen" hraje a v jistém smyslu jim dává jednotného ducha jen silou své osobnosti. Když se konečně cestou přes (mimojiné) jakuzárnu, ozuovský film, romanci či J-horror dostaneme k tomu "pravému příběhu" (mimochodem v žánru sci-fi, kde je vše ještě umělejší než ta trocha CG efektů, kterých se tu dočkáme), nejde též vposledku o nic jiného než o sled gagů. Ale Kitano tím neukazuje nic míň než to, že dokáže i ze svou ujetě televizní stránkou vtrhnout do celovečerního filmu (kde byl tento druh humoru sice téměř vždy přítomen, ale pokaždé nějak tlumen či vyvažován) a dokažé po sobě zanechat opravdu pořádnou spoušť (o té se už ale nebudu rozepisovat, abych někomu nezkazil zážitek z konce, který sice rozhodně není nikterak narativně moivovaný, natož vypointovaný, ale rozhodně patřičně úderný!) (14.12.2007)

Slava filmovemu tvurci je po Takeshis dalsim Kitanovym filmem, ktery sam tvurce popsal jako "creative destruction". Jedna se skutecne o destrukci, ktera je kreativni, ci o destrukci tvurce ["crator destruction"]? Predem upozorneni - k uplenumu vychutnani Slavy filmoveho tvurce je nutne znat nejenom valnou vetsinu tvorby samotneho Takeshiho Kitana vcetne jeho televizni prace, ale byt i natolik sbehly cinefil, ktery krom orientace v tom vysokem, rekneme transcendentalnim umeni ma prehled o vsem tom pokleslem, rekneme transgresivnim._____ "Resenancni umelec", ktery prochazi napric pribehem se svou loutkou, jez za nej zaskakuje v nasilnych anebo pro tvurce ne az tolik zazivnych scenach, v prvni polovine destruuje sam sebe, kdy se snazi natocit dalsi kitanovku. Pak si rovzpomene, ze se zarekl, ze uz to neudela a nesklouzne k uzivani zbrani, popr. nasili, prechazi v druhe polovine k pokusu o natoceni zanrovych podivanych, jez ale nesou autoruv rukopis. Vse je zavrseno dlouhatanskym dada pribehem, jehoz humor tezi z trapnosti. Otazkou ale stale zustava, komu nalezi onen hlas naratora?_____ Kitano uz nepotrebuje pred sve jmeno davat "Beat" pokud vystupuje ve filmu i jako herec, uz je zcela sam za sebe, cloveka pisiciho knihy, malujiciho obrazy, delajici vysinute japonske zabavni televizni show a tocici filmy s velice jemnym, az absurdnim smyslem pro humor. Vsechny tyhle profese jsou ve filmu tematizovany a vsechny v zaveru vytrisknou v prehlidku ohromne fantazie [copak onen malir nenamaluje svuj obraz?], postava rezisera, herce, komika, moderatora, spisovatele i malire je definitivne zlikvidovana a vznika jedna z nejlepsich persiflazi, jake kdy byly natoceny, a pro divaka pak prani, aby bylo vic umelcu jako Kitano anebo Kaufman, kteri se ze sve filmarske a scenaristicke krize dokazi takhle utahovat a dospet az do godardovskeho stadia. (03.12.2007)

80% - Další film po Takeshis, kde Kitano autobiograficky a sebereflexně rozebírá sebe sama. Je to sice zábava, ale Takešiho fandovi neujde skutečnost, že se nám režisér ve své touze po "8 1/2 - efektu" poněkud zamotává do pěstování kultu osobnosti. Kantoku: Banzai! je ledově chladný, ale dobře koukatelný film, který ale zhořkne v momentech, kdy Takeshi zesměšňuje své předchozí filmy, a jejich fanouška tím zraňuje. Scéna s Kikujirovským mimozemšťanem se mě docela dotkla :o) Moc doufám, že se Takeshi vzpamatuje ze svého filosofujícího egocentrismu, a přestane točit filmy výhradně o sobě. I ten nejlepší vypravěč může začít koktat, má-li popsat svůj vlastní příběh... (13.05.2008)