Divosi

Hned na začátku se schovívavější přístup k postavám skryje u nespláchnuté záchodové mísy, aby z její výkalové náplně namaloval hybatel příběhu na kachlíky sprostý vzkaz pečovateli své přítelkyně. Ta následně aby zemřela při manikúře přímo v salónku. A tak se o svého osamoceného, demencí nemocného otce přijíždějí postarat dvě jeho děti, kteří doteď ani pořádně nevěděly, v jakém státě bydlel. A teď jsou vyděšení, že ho daly někam do domova a on ani sám neví kde je. Ale není to taková depka, jak to zní. A jestli ano, tak rozhodně ne slzopudná, ale spíš pro mě taková až sarkasticky pohodová, už jen protože není nekonečná, že. Prostě takové věci se dějí a nic se s tím nedá dělat. A určitě není náhodou, že Wendy píše divadelní hru, kterou sama popíše jako pitomé bulení střední vrstvy. Celý film by se tak při moc velkém tlačení na pilu mohl zformovat. Nejde v něm totiž jen o smrt rodiče, ale i o vztahy, práci, bydlení nebo životní standard. A Laura Linney je prostě boží. Hoffman hláškuje pravdy, kterým se člověk musí jen smát, aby mu pak došlo, že má pravdu. A prostě já nepochopím, proč se musí pořád opakovat, jak je rostoucí střední délka života jednoznačným pozitivem. Když potom takový podíl starších lidí s Alzheimerem nebo podobných mozkovým nemocí snad ani neumí doufat v brzký infarkt. (25.05.2008)

Nechtěl bych mít na krku současně čtyřicítku, depku a dementního otce. Ale špatné věci (dále třeba smrt) si člověk nevybírá, ty přicházejí samy a bez zaklepání. Nenásilně úsměvní, věrohodně smutní Savageovi vyzývají k otevřené debatě nad ne zrovna příjemnými věcmi, o nichž sami bez uzardění přemítají. Neochotu zlehčovat jinde zlehčované bych si společně s nikam nespěchajícím tempem vyprávění tipnul za největší překážku na cestě k masovému diváctvu. Savageovi zaslouží naslouchající pozorovatele přinejmenším stejně jako výkony Hoffmana a Linneyové záplavu superlativů. 90% (08.06.2008)

Je docela škoda, že Tamara Jenkins točí filmy tempem zhruba 1 film za 10 let. Tohle mě sice nějak neuchvátilo, ale je to hodně reálný, uvěřitelný a ze života. A určitě bych to nezařadil do žánru komedie. Jinak mnohem víc se mi líbil první film od Tamary Jenkins Brloh v BH, ale i tohle má něco do sebe. A navíc jsem zjistil, že Lord Hoven nebyl jedinej, kdo psal na hajzlech nápisy hovanama. (24.01.2013)

Herecké obsadenie sľubovalo silný zážitok, lenže niekedy ani výborní herci nie sú zárukou výborného filmu. The Savages je veľmi rozvláčny film, občas veľmi nudný a hlavne bez žiadneho efektu na diváka. Emócie tento film vo mne vôbec nerozdúchal, napriek tomu, že Wendy a Jon sa naplakali vo filme dosť. Kde sa stala chyba? Ťažko povedať. Možno na mňa film tak nezapôsobil preto, že nemám v rodine nikoho s chorobou, nikoho o koho by sa trebalo starať. Neprežívam krízu stredného veku, do svadby mám ďaleko a nemám žiadne domáce zviera. Proste žiadny z motívov filmu ma nechytil za srdce. Jedinými plusmi filmu sú tak herci a tých pár úsmevných momentov. P.S.:Viete prečo Jon vždy plakal, keď mu jeho poľská priateľka urobila volské oká? Lebo chcel praženicu.:) (22.04.2008)

Život je stejně nějak postavenej na hlavu. Když jste malý, fotřík na vás prdí a když se pak štracháte po svejch věcech a Guggenheimovo grantech, máte ho tu na vozíku s demencí a starejte se, je to přece táta. Přitom jste sami tak silný, že brečíte nad smaženýma vajíčkama a bez analgetik nezačnete den, protože vstát a jít znovu do boje bolí. "A v pečovatelákách to smrdí". A vy smrdíte taky. Čím? Přece člověčinou. Krásný ztráty a nálezy, na kterejch ulítávám. (05.02.2009)