Daisy Diamond

5 důvodů, proč vidět Daisy Diamond: 1) chcete vidět Noomi Rapace oblečenou, 2) chcete vidět Noomi Rapace nahatou, 3) chcete vidět lentilky Noomi Rapace, 4) chcete vidět megabobra Noomi Rapace, 5) chcete vidět holení megabobra Noomi Rapace. Varování: pokud máte laktační psychózu nebo probíhající klimakterium, navštivte před projekcí svoji polikliniku. (19.10.2019)

Na Noomi to celé stojí. Její herecký výkon mě dokonale přesvědčil o všem, co prožívala. Vůbec jsem se na ni nezlobila za to, co provedla, ale snad jsem jí i fandila. To, kam její "kariérní" dráha vedla po tom všem, podkresleno silnými monology a hudbou, to všechno působilo tak zoufale, absurdně i tragicky zároveň. Nemám slov. Jen bych řekla jediné - je to poněkud výchovné a od severské tvorby nečekejte žádný slaďák. (29.03.2011)

Třetí hvězda je jen a pouze za Noomi Rapace - ostatně, výhradně kvůli ní jsem se na film i dívala - která nesleze z obrazu a je výtečná. Téma jako takové mě zrovna dvakrát neoslovuje (ach tyhlety příběhy pádů na naprosté dno, všechny jsou v podstatě stejné a ne, opravdu z nich nemám depresi), ovšem musím ocenit celkový minimalismus a uměřenost výrazu, jakož i scény z konkursů, kde se hrdinčin reálný život prolíná s rolemi. (29.07.2012)

Od tak drsného a silného dramatu bych tedy očekávala mnohem lepší hodnocení, ale co. Daisy Diamond je pouze jedním snímkem z mnoha, který by si zasloužil větší procentuální pocty. "One woman show" Noomi Rapace, která je zde skutečně úžasná. Naprosto dokonale ztvárnila tragickou postavu svobodné matky, jejíž osobní život, myšlenky i tragédie se prolínají s konkurzy filmů, do nichž se přišla ucházet o roli. Přednášené scénky jsou natolik totožné s tím, co se odehrává v jejím vlastním životě, že člověk z počátku netuší, jestli se jedná o přednes, či realitu, kdy se se svými pocity někomu svěřuje. Již úvodní monolog na začátku filmu mi byl povědomý a pak někdy uprostřed filmu, když se objevil v kině v Bergmanově Personě, měla jsem jasno. Scéna, která předchází tomu, co Anna malinké dcerce udělá, je opravdu hodně silná a měla jsem při ní i slzy v očích. Úplně jsem její postavě rozuměla a (sou)cítila s ní. Dokázala jsem se do ni vcítit a vnímat tu její bolest, vztek, lásku a zároveň i jistou apatii vůči jejímu dítěti. Vnímala jsem její pocity, co se v ní mísily, když Daisy neustále jen plakala a řvala, pořád a pořád dokola, že už to nešlo vydržet. Nenávist, odpor, pocit viny. A ty pocity, jaké měla v těch několika málo chvílích, když Daisy v poklidu spala, nebo se usmála, nebo svou matku pozorovala očima, které jako by jí viděly až do duše a věděly, co si myslí. Pocit klidu, souznění a strachu, kdy to zase celé začne. Ten nekonečný řev a brekot. Říkala jsem si, co tomu dítěti udělali, že po celou zhruba půl hodinu pořád jen brečelo. A na IMDb jsem zjistila, že oni použili asi sedm děcek:) Každopádně před Noomi klobouk dolů za její naprosté odhalení před kamerou. Fyzické i duševní. (04.01.2015)

Na první pohled by se to celé mohlo zdát jako povrchní, bez zápletky v pravém slova smyslu… A na první pohled se to tak nejspíš i jeví – vzhledem k tomu, jak podhodnocený (nejen tady) ten film je… Jenže pak se zjeví dech beroucí Noomi Rapace – její výkon jsem jí věřila od první do poslední minuty – a to se mi hned tak nestává… Postupný propad její postavy, dno posouvající se hlouběji a hlouběji – fascinuje mě, jak výstižně je tato “cesta“ zachycena, navíc za použití tak zřetelného minimalismu… Co se mi však dostalo pod kůži ještě víc, byla ona atmosféra filmu… a ona prázdnota uvnitř filmu namísto intenzivních emocí, které pak právě skrze onen chlad přestupují o to intenzivněji na diváka… těch tabu, která film překračuje, je tam tolik, že “něco takového“ je možného opravdu jen na severu… psychiatr by na to všechno nejspíš řekl, že něco tak ve své podstatě narušeného moc často člověk nevidí… SPOILER ALERT: osobně by mi nejvíc seděl konec filmu v čase 1:24:00, ne snad, že bych jí něco takového přála, ale přijde mi, že v ten okamžik ta atmosféra dokonale vygradovala… (10.06.2012)