Obsahy(1)
Legendární commedia dell'arte zakladatele Činoherního klubu Jaroslava Vostrého v dokonalé režii Jiřího Menzela. Kouzelné výkony všech herců, z celého představení čiší opravdová radost z divadla – a není divu, vždyť Tři v tom patří k nejslavnějším inscenacím ve čtyřicetileté historii Činoherního klubu. Činoherní klub uvedl premiéru představení 16. listopadu 1978 a derniéru 1. ledna 1987. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (30)
Osobitě a geniálně Menzlem přetvořená comedie dell´arte nese ve zdánlivě historickém klasickém půdorysu svého žánru řadu moderních názvuků a podtónů. Třesoucí se kulisy italského městečka pulsují horečným ruchem jedenácti postav, které si radostí, jež z herců doslova sálá, zadělávají na skutečný městský ruch. Mezi herečkami tvrdí muziku Libuše Šafránková, mezi muži doslova řádí Abrhám s Kodetem. Je to však špička na úrovni geniální bravury, rozdíl oproti ostatním hercům, obrazně řečeno, spíše pomyslný než určitý. V každém případě však zážitek, na který se dlouhou vzpomíná a který díky DVD nosiči je doma, v důvěrné atmosféře, ve vhodném okamžiku, kdykoliv vratitelný. ()
Činoherní klub a jedna z mnoha jejich dnes již klasických her. Je radost se dívat na mladé tváře herců jako je pro mě sympatická Libuška Šafránková či Veronika Freimanová. Nesmím zapomenout na herce, kteří již nejsou mezi námi. Petr Čepek, Jiří Kodet, Miloslav Štibich, Jiří Zahajský. Divadelní hra plná rozpustilostí a zmatků je nastudována pod taktovkou Jiřího Menzela prostě úžasně. Její televizní záznam budiž archívem nejen hereckého koncertu všech zúčastněných. ()
Geniální spojení komedie dell´arte, klasické italské komedie, němých grotesek a přirozeného klaunství. Přitom všechno vybroušené do posledního detailu. Humor je tu velmi různorodý a nevadí to, akorát mi tam nějak nesedly ty Ježkovy písničky, přišly mi jako moc "vypůjčené". Zato "skoganští dekati" v prvotřídním "kohoutovském" přednesu mi učarovali. Hra byla uváděná pod krycím jménem Jiřího Menzela jako autora, protože skutečný autor Jaroslav Vostrý nesměl publikovat. V tomto světle dostává úvodní a závěrečný Abrhámův monolog trochu jiný akcent: Nový den volá, a já křepce vstávám. Neváhej, sluho, a podej mi meč! Že jsem jak zbitý a třeští mi hlava? Hlavní je věřit, i když není več. Odešla láska? Tak nebyla pravá! Nová už kyne; slzo, rychle zteč! Padám,však padnout v zápase je čest, a schopný padat vždy znova se vztyčí, tak, jako heroj zvyklý na bolest do tváře vrahů nebojácně křičím: Myslíte, že snad dostanete mne? Jedno je jisté. Zdeptaného ne! ()
Pro svou přílišnou fraškovitost nejslabší hra Činoherního klubu, jakou jsem viděl. Je to (záměrně) zcela o ničem. Přesto bylo ale na to ztřeštěné blbnutí skvělého ansámblu docela příjemné koukat. Abrhám komolí všechna slova (puls/plus), Šafránková dělá (samozřejmě roztomilý) rozštěp, Čepek má plnokrevný kozy, to vše ale bohužel natočeno nesmyslně bez diváků. ()
Mimořádně silné herecké obsazení, v té době byl Činoherák v té nejlepší kondici, a navíc příležitost vidět herecké legendy, které už nejsou mezi námi nebo jejich tvář pokryly vrásky a vlasy jsou plné šedin. Dívat se na mladičkou Libušku Šafránkovou nebo rozpustilou Veroniku Freimanovou navíc potěší srdíčko každého muže. Proč t y pouhé dvě hvězdičky? Protože jak jdou léta, tak jsem se z pozice, kdy mi komedie dell'arte nic neříká, přesunul do pozice "je mi protivná". Nelíbí se mi přehrávání, pitvoření a taškařice. Pro mě je zkrátka tenhle žánr dávno překonaný a nefunkční. Ty dvě hvězdičky jsou vážně pouze za herectví zúčastněných. Po půl hodině jsem ztratil o divadlo zájem a vzdal to ještě před koncem. Celkový dojem: 40 %. ()
Reklama