ALWAYS 三丁目の夕日
Always - Sunset on Third Street
Obsahy(1)
Sentimentální melodrama osvěžené množstvím humorných scének nabízí nostalgií zamlžený pohled do Tokia konce padesátých let. Společnost už se zotavila ze druhé světové války a prožívala boom výroby i životního stylu, což nejlépe dokládala opulentní stavba Tokijské věže. Nedaleko od jejího staveniště v jedné postranní uličce prožívají své radosti a strasti různorodí lidé, kteří přes vzájemné sousedské škádlení drží při sobě a pomáhají si. Západ slunce ve 3. okrsku vznikl podle oblíbeného komiksového seriálu Saigana Ryōheie, z něhož přejímá epizodickou strukturu vyprávění, ale také nadsazenou gestikulaci a mimiku postav. Film získal množství domácích výročních cen a díky pečlivé rekonstrukci dobového prostředí i každodenního života rozpoutal vlnu retro zájmu o kulturu přelomu padesátých a šedesátých let. (Eiga-sai)
(viac)Recenzie (19)
[Eigasai 2009] Západ slunce ve 3. okrsku je milé retro, které bohužel hlavně ke konci moc tlačí na divákovy city. Jinak mu nemám co vytknout. Trikově vytvořené prostředí je nádherné a sympatické postavy jsou navzájem konfrontovány v neméně zajímavých situacích každodenního života. BTW použití slovenštiny jako japonského nářečí v titulcích byl skvělý nápad. ()
Má vysoká očekávání nevzala za své. Always sančóme no júhi má totiž vše, co mi film vůbec dokáže nabídnout, aby mě maximálně nadchnul. Ocitáme se v prostředí 50. let v Japonsku, do něhož pronikala moderní technika a lidi ohromovaly vymoženosti ze Západu, jako je Cola nebo televize. Kolem nově narostlé Tókjó tawá, která zdaleka převyšovala všechny zdejší budovy, se rozprostíraly půvabné uličky se starými tradičními domy a tyto uličky byly světem samy o sobě. My se seznamujeme s jednou z nich a s jejími obyvateli, kteří všichni mají svou jedinečnou osobnost a já jsem si je oblíbila tak, jako se mi stává jen u dobrých několikahodinových seriálů. Seznamujeme se s jejich životem a ten nám přináší celou paletu emocí, vyvolané jak dramatickými chvílemi, které vhánějí slzy do očí, ale i humorem, jenž mě nesčetněkrát rozesmál. Film určitě není reálný a mnohé by se ve skutečném světě stát nemohlo, spousta scén je přehnaná, a proto to diváci musejí brát trošku s nadhledem. Docela jsem žasla nad využitím 133 minut, protože ani chvilička není nudná a bez náboje. Určitě doporučuji těm, kteří ve filmech nepotřebují zrovna akci, nejsou příliš cyničtí, nestojí o plochý film, co by zobrazoval jen realitu a jsou otevřeni novým emocím. ()
Vypadalo to jako pohádka. V 50. letech (rekonstrukce té doby se autorům opravdu povedla; dokonce mi v první chvíli nepřišlo divné, že by ve filmu mohla hrát Secuko Hara:-)) si život v jedné zapadlé uličce Tokia poklidně plyne (často až příliš poklidně), všichni sousedé se mají rádi, přes/protože se občas škádlívají, a zažívají i humorné okamžiky (kupříkladu když se pan Suzuki vtipně rozzuří a po svém řádění zanechá pana Rjónosukeho ležet ve vtipné poloze na ulici). Leckterý motiv z té pohádky už člověk slyšel, ale neurazila by. Celou dobu se však v pozadí skrýval nepřítel, který se rozhodl celé skromné dílo zhatit. Vyčkával na svou příležitost a zaútočil ve chvíli, kdy to všichni nejvíce čekali. Tím padouchem nebyl nikdo jiný než zlý skřítek Dojemnible Závěrock, který začal posluchače drtit svým Citovým válcem +5, jen aby z nich vymáčkl alespoň slzičku. (Buď je to v jeho říši cenná surovina, nebo se spolčil s výrobci popcornu, kteří chtějí ušetřit na soli.) Některým se z toho tlaku pouze udělalo nevolno, zlovolné dílo se však tak jako tak podařilo. Inu, co se dá dělat. Život holt pohádka není a dobrého konce se v něm člověk leckdy nedočká. 4/10 ()
Always san-chōme no yūhi je přesně ten typ příjemného a melancholického filmu, který vás svou atmosférou dokáže vtáhnout natolik, že byste se chtěli vrátit o nějakých 50 nebo 60 let zpátky a prožít v Japonsku tu dobu rozvoje techniky a spojení západních zvyků s tradičními, zatímco byste se z koutku zapadlé uličky dívali na "rostoucí" Tokijskou věž. Má očekávání byla sice vyšší než konečný dojem z filmu, ale i tak musím říct, že se mi tohle spojení osudů několika obyčejných lidí v Tokiu 50. let hodně líbilo. A Horikita Maki (jako Mutsuko) mě dostala tím svým "hrozným" dialektem - nikdy by mě nenapadlo, že se v Aomori mluví takhle divně :D ~(4,2★)~ ()
Velmi nostalgicky, v smere citoveho "vydierania" tlaciaci na pilu. Ovsem natoceny s taaaaakto velkym srdcom, kedy filmu jeho melodramaticnost nielen odpustite, ale ju i s radostou uvitate, pretoze v popredi pred vybornou trikovou strankou (sluziacej na vytvorenie realistickeho looku jednej zo stvrti Tokya v druhej polovici 50-rokov) stoja hlavne postavy - ich charakter jemne a presvedcivo vykreslovany skrz strasti a radosti. Aj ked je film toceny univerzalnym jazykom a sentiment v sebe obsiahnuty funguje aj v globalnom meradle, pre Japoncov film pochopitelne obsahuje este bonusy navyse. Ide (zase raz) adaptaciu mangy, pricom niektore z postav maju svoj predobraz v realnych postavach z japonskej historie (majitel autodielny v zakladatelovi automobilky Suzuki, spisovatel Ryunosuke ma predobraz v rovnomennom jap. spisovatelovi, ktoreho kratke poviedky boli nametom pre Kurosawov Rashomon). Zapadne publikum pride i o vacsinu forikov "stratenych v preklade" (zamena mena mladej Mutsuko za Rokku-chan, co je v preklade "cislo 6", sledovanie zapasu wrestlera Rikidozana v TV). Nakoniec, Alwyas je pre Japoncov vynimocny aj v tom, ako ich navracia do obdobia zacinajucej prosperity a pokoja, do obdobia, kedy zit vo velkomeste este automaticky neimplikovalo zivot v zhone a vo vzajomnom ludskom odsudeni a nepochopeni, nevsimavosti. Film je nostalgiou za casom minulym. Casom, ktory by bol rad spat, i ked to tazko bude mozne. Presne dezorzom spominane mono no aware. ()
Galéria (2)
Fotka © Toho Company
Reklama