Núdzový východ

Nouzový východ představuje svazující křeč, která na začátku chytne, aby mohla v následujícím tanci několikrát povolit a na konci zasadit tu nejpalčivější ránu.Stáváme se svědky prvních záchvěvů zamilovanosti až po nudnou šeď každodenní všednosti, kdy se z jednotlivých emocí stávají pouze slovní fráze, které by existenci citů měly dokázat ale i ty ztrácejí na intenzitě, aby byly nemilosrdně spláchnuty alkoholem a hořká pachuť zklamání překryta žlučovitým nikotinem. Vše je jen hra, v níž se jejich manželství nakonec stává pouhou pastí z níž není úniku. Hra na rodinu zahalená do mračen přetvářky a falešných úsměvů. Život proměňující se v lež, která je mnohdy milosrdnější než pravda, na níž je dobré, že každý ví jaká je, ať už bez ní žije jakkoliv dlouho. Nikdo nezapomíná na pravdu jen jde každému lépe lhát. Za masku dokonalosti lze skrýt naprosto všechno i zklamání a deziluzi, kterou si musí projít zřejmě každý. Závěrečná katarze a možné východisko z bezvýchodné situace ale nenabízí optimistické zakončení jedné etapy, nýbrž přichází s jiným druhem úniku. Ale žádný „nouzový východ“ nenabízí. V konečném twistu usazuje režisér poslední ránu nejenom rodinné idylce ale i divákovi. 9/10 (30.01.2009)

// Jako cením si toho, že závěr byl snad ještě větší psycho než u Gone Girl, řemeslně tomu pak navíc nejde co vytknout. Jenom asi zkrátka nechápu, proč vůbec analyzovat vztah, kde ani jedna postava není sama o sobě zajímavá, ze kterého necítíte lásku na začátku, uprostřed, ani na konci, a který se ještě navíc odehrává v éře, kdy ty vztahy a vůbec postavení muže a ženy stály všeobecně za nic. Emocionálně prázdné, jako celek navíc zbytečné. Holt 500 dní se Summer to furt řeklo nejlíp. (03.01.2020)

Je nerealistické, aby se muž vracel z práce kterou nemůže vystát, do domu kde ho to nebaví, k ženě která je chladná…. Sam Mendes je výborný režisér. Dokáže rozehrát hru, která by slušela prknům, která znamenají svět. Výtečné herecké výkony K.Winslet a L.DiCapria, výborný soundtrack a přesně formulované dialogy dotvářejí rozvrácené manželství, chlad a beznadějnou prázdnotu. Bohužel celý film, ačkoliv od cca půlky atmosféra zhoustne na maximální stupeň manželské krize, ve mne zanechává pocit, jako bych jen sledoval dva hádající se lidi. Žádné ztotožnění či vcítění se nekoná. A pro nás chlapi, může být potěšující, že větší bestie jsou ženský! Nebo si jeden druhého zasloužíme? PŘÍBĚH *** HUMOR * AKCE ** NAPĚTÍ *** Co uvidíme (možná) příště? S.Mendes po zjištění, že mezi rozdílným pohlavím to prostě neklape, rozehraje pod názvem Krásný americký mariňák svoji hru ,,na vztah“ mezi dvěma muži. Zatím není jasné, jestli bestii bude hrát ,,on“ nebo ,,on“, ani jestli jednu z rolí vezme Jared Leto. (07.02.2009)

Zvenku mrazí, zevnitř spaluje. Nový Mendesův film vám nouzový východ zavře přímo před nosem, a nechá vás stejně jako hrdiny pomalu smažit ve vlastní šťávě. Žádné vtípky, žádná ironie, jenom deprese sálající z kancelářských buněk a naleštěných řadových domečků. A hlava plná otazníků a vykřičníků, které do ní nasázel vynikající scénář podepřený ještě lepšími herci. Osobní zkušenosti tenhle film kvantifikují stejně jako světlo procházející skrz drahý šperk. Ať ho však natočíte jakkoliv, nikdy se nepřestane lesknout. Mendesovi slupnu cokoliv, ale tyhle rodinné noční můry, spolehlivě bořící přehnaně optimistické a naivní "povídačky" o amerických snech, mu jdou jako nikomu. Dokonce natolik, že by ho snad mohla půlka Ameriky zažalovat za to, že pere její špinavé prádlo na veřejnosti. Hezký pohled to není, ale z jeho magnetického pole se po pár minutách prostě nedostanete. Brrr. (05.01.2009)

Sice už vidím, jak se tady postupem času množí nářky nad tím, jak jedni druhou Americkou krásu dostali a druzí zase nikoliv, ale sám za sebe mohu říct, že Sam Mendes ze mě vycedil takové emoce, jako dlouho nazpět nikdo jiný. Jemný, ve všech ohledech citlivý a přesný (Oscara pro Rogera Deakinse, prosím!) a přitom stále hluboce opravdový a upřímný. Leo (zde se rovněž přimlouvám za sošku) s Kate dokonalí natolik - v mnohém mi připomněli Paula Newmana s Liz Taylorovou v Kočce na rozpálené plechové střeše - až jsem si v jejich dialozích nacházel tolik ‚svého‘, že mě z toho mrazilo, i když snubní prsten ještě nenosím. V kině si budu muset vybrat nějaké odpolední promítání s minimem diváků, nemusím brečet před plným sálem. Nevím, jestli jsem to někdy do komentáře napsal, ale tohle je jeden z nejlepších filmů, jaké jsem kdy v životě viděl. (29.12.2008)