Control

V rockové historii není zas tolik kapel, které by potkal osud manchasterských Joy Division. Na samém prahu úspěchu, ale hlavně neuvěřitelně slibného okamžiku vývoje kapely ukončil 18.května 1980 Ian Curtis, zpěvák, mozek, textař a duše kapely svůj život tím, že se oběsil. Za 2 měsíce by mu bylo 24 let. Zbylí členové se ještě toho dne večer rozhodli, že budou v muzice pokračovat pod jiným jménem. Vznikli New Order, kapela, která sehrála významnou úlohu v pionýrských dobách elektronické taneční hudby v 80. letech. Mimochodem - přesně to byl žánr, na jehož zajímavost své muzikanty ještě za svého života upozorňoval právě Curtis. Temná, těžká a někdy až depresivně děsivá hudba si v 80. letech našla v temných a těžkých a někdy až děsivých dobách své fanoušky. Curtisovy literárně umné texty se náladě hudby podobaly. Dodnes totiž vyžadujeme kompilace, live záznamy, bootlegya trezorové archivní objevy. (02.10.2011)

Vůbec si nejsem jistý, do jaké míry jde o poctu Joy Division nebo o zachycení vnitřních bojů a emoční nestability úzce provázanou s talentem Iana Curtise. Film na jednu stranu v některých scénách okázale prázdný a strojeně depresivní, na druhou stranu jsou to právě ty atributy dokonale vystihující Curtisovu prázdnotu. V žádném případě ale Control není komplexní, alespoň ve smyslu zachycení konkrétní tamější hudební sféry; na to tu má Sam Riley příliš mnoho prostoru. V čemž ale není nutné vidět negativum: o to méně čistě hudebních scén, což by učinilo z Control čistě fanouškovskou podívanou. Přes ty vady na kráse a jistou akademičnost to ale nakonec celkem funguje. (28.08.2015)

Úchvatná záležitost a jeden z těch filmů, kterým by barva rozhodně neslušela tak, jako oldschool vzhled. Nádherně to doplňuje ponurost filmu. Sam Riley hraje jako o život a jestli to zpíval on, tak zpívat umí. Jestli je to playback, tak je to jedno, ale do pódiových výkonů narval úplně všechno. Svýma smutnýma očima táhne film v dramatických chvílích, pošuckým tancem připomínajícím pochod v koncertních chvílích a svými záchvaty ty ostatní záběry. A má skvělej kabát, a to mě normálně hadry nezajímaj ani ve skutečnosti, natož ve filmu. A nápis HATE, když jde do práce na pohovor asi úplně vystihuje jeho názor na všechno okolo. Na můj vkus se ve filmu ale moc řeší jeho láska ke dvěma ženám a už méně jeho epilepsie a celkové vyčerpání ze světa okolo něj. Sice to neoddělitelně souvisí, ale té lásky je tam přeci jen nějak moc. (17.09.2010)

Proslulý fotograf a klipař debutoval sebevědomým životopisným filmem, který se opírá jednak o výborný herecký výkon Sama Rileyho (jištěný dvěma stejně výbornými herečkami) a pak o atmosférickou černobílou kameru. Ano, jsou látky a filmy, kterým by barva ublížila. Joy Division jsou pro dnešní mládež asi neznámou, ale pár jejich hitů snad slyšel každý. A tady se může dozvědět, co se skrývá za nimi... (17.01.2010)

6 / 10 Joy Division je poézia pomaly krvácajúca dolu chodníkom, sýtočervený pramienok drobiacej sa ľudskosti uprostred rozrastajúcej sa šedi; poézia divoká i krásna, atmosférická, melancholická, trochu teatrálna, odťažitá a vysiaca uprostred chladného hannetovského vákua. Bohužiaľ, zatiaľ čo títo chalani ju hľadali v otvárajúcich sa ranách (nielen) britskej hudobnej scény, medzi ohlodanými paberkami recyklovaných riffov a neodvratnej punkovej implózie, Corbijn ich na oplátku vracia späť do stuchnutej minulosti, zrieka sa farieb a textúr a nazýva to depresiou, poctou svojim idolom. Ako rozprávač sa upiera čisto na Curtisa, čoby ústredný *ZAKAŠLANIE* element, a kapelu necháva v prachu za sebou. Tým sa, pravda, nutne vzďaľuje od onoho živelného epicentra diania, pretrháva dôležité nitky a z filmu robí naháňanie bubákov skrývajúcich sa v spevákovom podvedomí. Čo je úplne v poriadku, je to jeho autorský zámer, problém však nastáva, keď sa mu v tomto útržkovitom mikrosvete, ktorý zrejme mal byť “Madchesterom” sedemdesiatych rokov, nepodarí zasadiť všetky Curtisove traumy do vierohodnejšieho, snáď plnšieho kontextu. Nádejný materiál sa tak stáva režisérovým tápaním od neurózy k afektu a divák má v konečnom dôsledku pocit, že za všetko môže, obrazne povedané, nešťastná love story. A Curtis ako 'prorok urbanizačného rozkladu a odcudzenie sa' (viď. oveľa zábavnejší a informatívnejší 24 Hour Party People) sa v tom všetkom beznádejne stráca a len si tak smutne hľadí do prázdna a píše básničky. Aby som však nikomu nekrivdil, určite za to nemôže Sam Riley, ktorý z plytkejšieho scenáru vytiahol maximum a svojej postave prepožičal nádherne krehkú, neistú charizmu. Plus, jeho podobnosť s predlohou je do očí bijúca, čo je ostatne prípad aj zvyšných členov kapely a ich predstaviteľov. Stále to však nič nemení na fakte, že film ako taký postráda osobitejšie kúzlo a až na pár Bowieho plagátov a kvázi zasvätených kecov o Buzzcocks človek nemá pocit, že je súčasťou scény, niečoho väčšieho, ako je on sám. Nulové referencie na iné kapely a hudobnú scénu vôbec, Manchester vyzerá ako rumunská metropola a nie ako priemyselný diamant vyklovaný z kráľovskej koruny, nehulí sa tu, nešuká sa tu, no ale hlavne, že je to čierno-biele. A tým sa vraciame späť na začiatok. Nie, Control nie je zlý film, len šnorchluje tam, kde sa mohol hĺbkovo potápať. A to je na projekt, okolo ktorého sa podľa všetkého točilo mnoho zasvätených (súčasný New Order, Curtisova manželka, vlastne aj sám Corbijn) trochu málo. (06.04.2009)