Control

Vizuál vládne! Ale dějově to občas vázne a napříklád druhá půlka filmu už mě trochu nudila. I když kouká se na to hezky a spousta momentů je výtečných (obzvlášť některé rekonstrukce koncertů Joy Division, ze kterých mrazí). Pokud se podíváte i na 24 HOUR PARTY PEOPLE, budete mít kvalitní vzdělání! 70% (09.04.2008)

Když je něco děláno s láskou, musí se to ve výsledku projevit. To je i případ tohoto pozoruhodného životopisného snímku. Příběh Iana Curtise a kapely Joy Division je projektem Antona Corbijna ( jednoho z nejuznávanějších současných tvůrců portrétní fotografie na světě ), což se na výsledné podobě snímku značně projevilo. Nutno dodat, že veskrze pozitivně. Pro Antona to byla srdcová záležitost, protože se kvůli této kapele přestěhoval z Holandska do Londýna, aby, jak sám říká, " byl tam odkud pocházela jejich hudba ". Ač jsem nebyl ( schválně píši v minulém čase) fanouškem Iana, tak tento snímek ho ze mě jednoduše udělal! Film je natočen černobíle a vypráví ryze anglický příběh, viděný ovšem evropskýma očima a sleduje posledních sedm let života Iana Curtise. Od jeho prvních experimentů s drogama, po založení kapely, seznámení se s manželkou Debbie, jsme svědky jeho vnitřního vysilujícího boje, epileptických záchvatů a vše je završeno Ianovou sebevraždou v roce 1980. Vynikající herecký výkon zde podává Sam Riley. Jeho Ian se nám před očima proměňuje z energického básníka a člověka plného sil a chuťě do života v unaveného a naprosto " vyždímaného" a vyčerpaného ( zpěváka ) člověka. Sam se do postavy Iana naprosto vžil, on se jím jednoduše stal. Když k tomu přidáme vynikající černobílou kameru Martina Ruheho, to vše v pozoruhodné režii Antona Corbijna, musím konstatovat, že jsem právě shlédnul jeden z nejlepších ( nejen! ) životopisných snímků, co jsem měl doposud možnost vidět a za výslednou podobu by se rozhodně nemusel stydět nejeden renomovaný a cenami ověnčený filmový režisér! Skvělá podívaná 95%, smekám. (01.06.2009)

Curtisovu (výborný Sam Riley) zkrušující cestu do pekel nebytí, vydlážděnou nikoliv dobrými úmysly, nýbrž básníkovou (sic!) útlocitnou povahou, nezralým manželstvím s Deborah Woodruff (mimochodem autorkou předlohy a výkonnou producentkou tohohle filmu), zajídající se slávou a vzplanuvší epilepsií, rámuje Corbijnův Control (2007) tklivou hudbou Joy Division (samozřejmost!), temnými, těžkými barvami a ošklivosti manchesterských ulic a uliček - pročež se nevyplatí tuhle biografii minout. Doplňující četba. 80% (15.06.2021)

Tak jednostranně depresivní film aby člověk pohledal! Asi po čtyřiceti minutách mě to začalo neskutečně iritovat, no považte - týpek je přijat do kapely, týpek se se skupinou naprosto jednoduše dostane na vrchol (alespoň podle filmu), týpek má první ženu, týpek má druhou ženu, týpkovi se narodí dítě, týpek je zbožňovaný fanoušky, a tak dále. A světe div se, týpek se pořád tváří nasraně a mučednicky. Nemluvě o tom, že brečí u sexu. Dobře, možná takový byl, ale že by se za 23 let svého života ani jednou neusmál, neprohodil vtípek, neužíval si trochu? To autoři hodně přepískli. Pro mne sterilní biografie bez jakýchkoliv morálních hodnot. (10.08.2012)

Ian Curtis je velice interesantní osoba a to tvrdím, přestože mi Joy Divison moc neříkají a celý jejich žánr jde potichoučku kolem mě. Navíc Anton Corbijn nestaví pomníky a ani nekorunuje padlé krále. Naopak k látce přistupuje s otevřenou civilností, čímž u mě získává body navíc. Velice ztísněná biografie. (10.04.2008)