Čierna labuť

Po solidním, ale pro mě ne zcela stoprocentně uspokojujícím Wrestlerovi si Aronofsky upevnil svou pozici v mojí topce nejoblíbenějších režisérů. V první hodině je Black Swan Wrestlerovi vlastně dost podobná - sledujeme velmi zblízka (až intimně) jednu osobu v "mezní" životní situaci, cítíme její pocity, cítíme každé její zranění. A ne vždy je to úplně příjemné, Aronofsky umí přenášet bolest z plátna na diváka jako málokdo. Tento "úvod" by byl za čtyři hvězdy. To by mě však závěrečná půlhodina nesměla totálně strhnout, odzbrojit a zdecimovat. Ale totálně. Po zádech mi skoro nepřetržitě přebíhal mráz, třásl jsem se jak osika. Oba zainteresované smysly (zrak a sluch) nebyly schopny vnímat nic než film. Takhle mi letos u žádného jiného snímku ještě nebylo. 100 % (22.12.2010)

Pohlcující, intenzivní a výtečně gradující. Finále je strhující smrští vjemů, řízenou vynikajícím režisérem, jenž baletní prostředí (a předlohu) absolutně využil. Přesto je Černá labuť malinko chudší a prvoplánovější než přechozí Aronofskyho počiny, protože líčí akorát přímou proměnu neživé porcelánové panenky v její černý protipól. (29.12.2010)

Z malé šedé frigidní myšky, maminčina mazánka, ustrašené dívenky se má stát „královna“. A kdo jiný ji dokáže proměnit než Aronofsky. Ve spolupráci s Natálkou je úspěch zaručen. Ale nevzali si na sebe velký sousto? Atmosféru pan režisér umí navodit, Natalie dokáže strhnout veškerou divákovu pozornost, jenže mě se v hlavě pořád hlásí ALE. Neustálé vystrašené oči naší baletky dokáží unavovat, pozvolné tempo odstřelí rychlý lépe vystihující přeplácaný konec a „pointa“ je pro mě neuspokojující. I když závěrečné představení bylo excelentní. Druhá projekce mě pravděpodobně nemine. (31.12.2010)

Natalie turning bitchy. Krásně krutý film. Nejen k „audreyhepburnovsky“ křehké hrdince, ale i k divákovi. Nedostává se nám žádných vodítek, co je sen a co skutečnost. Dovídáme se to teprve zpětně. Třebaže Aronofsky dávkuje informace s největší pečlivostí a teprve dodatečně odůvodňuje přítomnost zdánlivě nepodstatných situací, stále ponechává dost prostoru představivosti, což umožňuje číst Černou labuť na úrovni fyzické, psychologické i metafyzické. Symbolickou hodnotu lze přisuzovat i každému z nemnoha vizuálně odlišených prostředí. „Hřejivý“ domov s převahou růžové jako minulost, od které se Nina chce odpoutat, nemocnice (s Beth) jako budoucnost, ke které míří a chladně šedivé divadlo coby prostor, kde hrdinka musí svůj boj mezi tím, čím byla a tím, čím by být chtěla, svést. Balet je zde podobně bolestivý a zničující jako ve Wreslerovi wrestling, Aronofsky ale zároveň dokázal vystihnout až nadpozemskou ladnost tohoto tance. Obdivuhodné – vzhledem k syrové, použitím „pronásledovací“ kamery až dokumentaristické realističnosti. Podobně kompetitivní prostředí samozřejmě nepanuje jenom v zákulisí baletní scény, kult krásy, soustředění na povrch (který zde tak (ne)spolehlivě odrážejí všudypřítomná zrcadla) jsou každodenní výzvou. Chceš uspět? Buď děvka. Portmanová podává vrcholný výkon fyzický, o její stěžejní proměně nás ale spíše než gesta/slova zpravují její oči. Nevinnost a ustrašenost předchází takřka děsivému odhodlání. Když konečně dosáhla svého, říkal jsem si společně s ní „It was perfect“. Skoro. Nejsem si zcela jistý, jestli je Černá labuť velkým filmem, který se vydává za béčkový erotický (či lépe „tělesný“) thriller, nebo jen tím thrillerem, ale vzhledem k tomu, že nasazování uměleckých masek a nerozlišitelnost pravého od falešného sama tematizuje, vyhrála by tak jako tak. 90% Zajímavé komentáře: Adrian, kiddo, Marius, castor, Sobis87, Lavran, Cushing, snoopik, Orthank, Traffic, Silhouette, Man Seger (16.02.2011)

This film just wants to be perfect. Chce to příliš moc a příliš nahlas. Aronofsky nastavuje zrcadla tak usilovně, že mi jen neméně usilovný stisk prstů mého spoludiváka na mém zápěstí zabránil v zařvání "zabili Bradleyho" na celé kino. Bohužel ani nastavení zrcadla baletu ve vší jeho hnusotě se všemi praskajícími klouby, propocenými trikoty a povinným vyhladověním, ani proměna nikoli ošklivého, ale zoufale zakřiknutého káčátka v titulního opeřence, ani přesné obsazení, kde se navzdory skvělé Natalii neztrácí ani Cassel nebo Ryderová, nemůže zvítězit nad skutečností, že v Black Swan vidím především rádoby sofistikovanou nápodobu umění, která trpí přílišnou doslovností než aby mohla být brána vážně, a na béčkový horor o cizí tváři v zrcadle na téma "buď opatrný s vyslovením svých přání, mohla by se vyplnit" - kterým BS ve své podstatě je - bere zase sama sebe příliš vážně. Pro mě midcult jako vyšitý, je mi líto. Možná je smolná černá labuť zakopaná v samotné idee vydávané za revoluční, ve dvojroli Bílé/Černé pro jednu baletku, když se přitom jedná o běžnou praxi. Nicméně slovní spojení "nebuď labuť" zřejmě na nějakou dobu získá na závažnosti. P.S. Když jsem se konečně odpoutala od nastavování zrcadel, vzpomněla jsem si v závěru na cimrmanovské: "Už blouzní. Naskakuje mu husí kůže a má dojem, že mu vyráží i brka!" A nové významné tisknutí mé ruky s nevysloveným "opovaž se" bylo na světě. P.P.S. Hudba skvostná, nepoznat, kde končí Čajkovskij a začíná Mansell... mňam. (23.02.2011)