Obsahy(2)
Bláha a Vrchlická, televizní film autora M. Stiebera a režiséra D. Kleina, vypráví o telefonistce Marii (Z. Bydžovská) a železničáři Antonínovi (J. Hanzlík), dvou ztracencích, kteří se sejdou jen proto, aby „měli komu umřít“. Příznačné je, že je to ona, kdo dá k celé akci podnět. Chce totiž, aby jí Antonín „udělal“ dítě. Budete-li se nad jejich klopotným počínáním a možná až příliš sladkým koncem usmívat, mějte na paměti, že za tím vším je elementární lidská touha dvou osamělých duší. Někdo to nazývá láskou, jiný tragickým rozměrem lidské existence. (Česká televize)
(viac)Recenzie (24)
Pro někoho to možná není k uvěření, ale i ti, které pomyslný pánbůh nenadal anatomickými vnějšími atraktivitami - svaly, oblinami, jiskrným okem, buď jemnými a světlými, nebo naopak tuhými černými vlasy - jsou lidmi se vším, co k tomu patří. Srdcem, ideály, tužbami, touhou nebát se partnerského spolužití a pokračovat ve svých dětech. Oč napadnutelnější a nezajímavější jsou navenek, o to bohatší a tvořivější mohou být svým nitrem. Každý má právo na svou perličku na dně, každý je tak trochu i maršálem, co hůl vytáhl z torny. Příběh - všední i úžasný - dvou lidí naznačuje i přes určitou tezovitost plodnou existenci takovéhoto lidského typu i v tzv. normálním světě. Jsou i tací, kteří by ty pomyslné perly mohli nabírat lopatou a ještě by zbylo na ostatní. Skutečné lidství zkrátka není totožné s vnějšími rysy a vzhledem, jež naopak mohou až příliš často zavádět. Je to malé nebo velké poselství tohoto nevšedního televizního díla, které se řadou rysů sympaticky vymyká z polistopadové komerční machy? Bylo by jen dobře, kdyby se o tom mohl současný divák přesvědčit i jinak než pouze ze základu vlastních, vlastně již notně letitě fousatých vzpomínek. ()
Po hodně dlouhé době jsem díky ČT3 mohl shlédnout tuto komorní inscenaci a opět jsem si vrněl blahem. Úžasná atmosféra železniční stanice a domku, ve kterém bydlí Bláha. Podmanivá hudba Jiřího F. Svobody mě občas evokovala mistra Lišku, zejména když scénu vyplnily hoboje a klarinety. Krásný příběh dvou osamělých lidí, kteří si k sobě našli cestu opravdu kuriózním způsobem. Milé, lidské, hřejivé. Nejlepší filmařská léta Dušana Kleina. Zde stačilo obsadit dva herce. Zuzanu Bydžovskou a Jaromíra Hanzlíka. A koncert může začít.... ()
Vrchlická nechodila okolo horké kaše, žádné indiánské tanečky, ale pěkně na komoru. Na druhou stranu to byly dvě ztrápené dušičky, které se hledaly, až se našly. Samorost a chudák ženská. Ovšem, osud se neptá, koho vám nastrčí do cesty. Já jsem byla do sledování tak zabraná, že jsem ani nepostřehla, že tu hrají jen Hanzlík a Bydžovská. To se teda fakt povedlo a stačilo to. ()
Po revoluci panovala euforie, konečně se mohlo točit bez cenzury. Jenže postupem času se ukázalo, že do šuplíku skoro nikdo nepsal a jak na divadle, tak i ve filmu se nové kusy rodily jsn stěží. Diváci se nabažili zahraničních a trezorových filmů, o televizní inscenace už nebyl takový zájem. Příběh je spíš chudičký na akci, konec předvídatelný, ale komorní scéna umožnila vyniknout oběma protagonistům. Oba byli úžasní. Bydžovské jsem věřila, že houby vidí a z Hanlíka ten chlast táhnul i z obrazovky. ()
Musím říct, že mě tento film zaskočil a do konce jsem se s ním nedokázal srovnat. Na mě to bylo moc vykonstruované a naivní. (Nepřekvapil by mě remake s názvem Vrchlický a Bláhová, kde by roli Bláhové hrál muž.) Nevztahují se k němu Hanzlíkova úvodní slova uvedená v biografii?: "Chtěl bych se věnovat filmu, ale 'pohříchu' musím říct, že nabídky, které dostávám, jsou tak blbé, že jsem si řekl, že budu radši sedět doma, než dělat blbosti." ()
Reklama