Mapa zámořských objevů

„V té naší tiché profesi zažíváme spíš víc proher než vítězství.“ Na tuhle inscenaci jsem narazil kdysi dávno při přepínání kanálů. S pomocí uživatelů ČSFD se mi podařilo dopídit se názvu a pak už stačilo jen čekat na reprízu. Mapa zámořských objevů je velice silným příběhem učitele, který doplácí na to, čeho by si okolí mělo vážit nejvíce – na pochopení a dobrotu, které se ale bohužel odrážejí v holubičí povaze. Někteří studenti to ocení v pozdějším věku, jiní nikdy. Jako v učiteli ve mně poselství, která pronáší zejména excelentní Vlastimil Brodský (ale i upřímný Rudolf Hrušínský), docela silně rezonují. (979.) (25.08.2014)

Ze začátku mi to přišlo trochu falešné ale později to byl jeden zásah za druhým a pan Brodský v jednom z nejlepších výkonu zbaven- mě neznámým Kubečkem- "broďovštiny"...Sovák vtipně uzemňoval někdy příliš filozoficky zaměřeného Brodského... Syn scénáristy Hubače, Ivan Hubač vzpomínal že když otec dal jemu a matce přečíst text připravovaného scénáře, zděsili se dialogů, které zněli jak z minulého století. Snažili se mu vysvětlit že lidé už mluví jinak a postupně se jim společnými silami dařilo proměňovat dialogy k uvěřitelnější podobě. Bylo to tím že introvert pan Hubač byl znám tím, že mezi lidi téměř nechodil a začal se tak pochopitelně vzdalovat proměněnému slovníku obyčejných lidí. (25.08.2014)

Pan profesor v podání vynikajícího a lidského Vlastimila Brodského byl skutečně moc měkký. Vedly ho k to mu okolnosti, o kterých se během sledování příběhu dozvíme, ale i bez toho si nedokážu představit, že by někdy byl k žákům a studentům přísný. Pan profesor chvilkami působil jako z jiného světa. Bylo to přístupem a ideemi, kterými se řídil. Proto s ním mohli studenti snadno manipulovat. Taky jsem měla pár takových učitelů. Bylo mi jich v podstatě líto. (13.02.2012)

Hubačův humanistický pandán o velkorysosti a odpouštění v nebývale silném dramatickém vyznění. Možná, že pro současnou generaci středoškolských učitelů je příběh profesora dějepisu Barchánka spíš sci-fi, ale hodnoty lidského života jsou v tomto ohledu neměnné. Vlastimil Brodský předvedl výkon, který patří k těm nezapomenutelným a ve výborné vedlejší roli neústupného ředitele školy se po delším nedobrovolném přerušení umělecké činnosti objevil Rudolf Hrušínský. (08.04.2017)

"Učte se nenávidět zlo a lhostejnost. Ale zlé a lhostejné lidi se snažte pochopit a pomáhejte jim…" Profesor Barchánek, kterého zcela jedinečně ztvárnil (se svýma typickýma smutnýma očima) Vlastimil Brodský, možná působí jako slaboch, který kolem sebe trousí životní moudrost ("člověk se často mýlí, ale pokud v sobě najde sílu přiznat chybu, vždycky vstane a znovu vykročí"), aniž by si uvědomoval, že jeho počínání je marné, jako je marné "házet perly sviním". Přesto dostane nakonec šanci nejen ukázat v praxi svou životní filosofii a přesvědčení, že "spravedlnost je také občas dílem velkorysosti," ale především získat zpět úctu svého syna. Barchánkova životní filosofie ve filmu přitom ostře kontrastuje s přístupem ředitele (jako vždy herecky minimalistický a přesto poutavý Rudolf Hrušínský), jenž je přesvědčen, že "člověk se někdy dopustí křivdy tím, že ji nepotrestá" a který uznává jen "znalosti, kázeň a morálku, a nic víc". Dialogy těchto dvou postav, v nichž se dotyční dotýkají otázek učitelského poslání a přístupu ke generaci mladých, tvoří jeden z hlavních pilířů celého snímku. Ten druhý, který byl pro mě (v současnosti coby otce puberťáka) asi ještě silnější, představují dialogy Barchánka se svou ženou o smyslu rodičovství a o tom, jak čas rychle běží. V okamžiku, když se Barchánka jeho žena ptá, "proč pořád jenom něco ztrácíme" a on ji na to odpovídá, že "dětství je nějak čím dál kratší," mi bylo taky trošku teskno. Teskno mi pak bylo, i když jsem koukal na exteriérové záběry filmu (okolí ZŠ Kladská a Bezručových sadů na Vinohradech), které mi připomenulo mé dětství, když jsem se každodenně pochyboval v těchto končinách. Asi skutečně trošku platí, že "nic není tak smutného, jako staré fotografie…" (31.07.2018)