Nebezpečně výbušná trhavina

Viděno v kině, silný zážitek tak byl umocněný plným sálem řvoucím smíchy v různých polohách. Tonny je prostáček, který navíc trpí něčím, co připomíná Aspergerův syndrom (ve filmu není řečeno, čím přesně, ale víme, že má tendence při nespokojenosti do všeho a do všech mlátit a bere na to prášky). Když pak vezme svoje děti, které smí vidět jen jednou za měsíc, do kina na pseudointelektuální sračku, na kterou přišlo do kin celých 7 lidí, rozhodne se utracené peníze vymlátit nejdříve z kina, po neúspěchu z režiséra. Po sérii následujících událostí se stane scénáristou i režisérem jeho posledního dílu trilogie a sranda pokračuje. Mimochodem film, který stvoří, mi hodně připomíná tvorbu třeba Roberta Rodrigueze :D Tohle prostě opravdu stojí za to vidět. Inteligentní, vtipný severský film, u něhož mě mrzí snad jen to, že jsem ho neviděl už dříve. (30.07.2014)

„Drž tu kameru v klidu! Ať divák vidí, co se děje! Dyť to vypadá jako domácí video!“ --- „Když to má fungovat, tak to musí vyústit do umělecké formy! Rozklepaná kamera vyjadřuje Rosinu frustraci.“ --- „Claus se ti snaží říct, že jestli je vada na kráse nebo dramaturgická chyba ve scénáři, tak s tím prostě zatřeseme. Pak si jí divák nevšimne.“ *** Měl jsem chuť přidat hvězdičku navíc, když si oba Jensenové tak otevřeně střílí z filmařského fenoménu jménem Dogma 95, ale to bych musel mít z filmu ještě lepší dojem. Popravdě jsem už dlouho neměl z žádné komedie tak schizofrénní pocity: mnohokrát jsem se nahlas smál, herci byli fajn (víc mě ze dvou hlavních postav bavil režisér v podání Nikolaje Lie Kaase) a řada hlášek, vtipů a scén skvěle funguje, na druhé straně všechno povedené mi připadá zabalené do režijně či stylově dost průměrného obalu a také skvělé momenty se střídají s těmi, kdy se celek ve své chaotičnosti rozkládá. Hlavní myšlenka, vyústěná do scény s pochvalnými kritiky pro šílený filmařský výplod, tu kopíruje De Sicu a jeho Hon na lišku, což by mi ale nevadilo i vzhledem k tomu, že tady je rozpracovaná v odlišné době + také s narážky na jinou filmovou tvorbu. Zápletka o střetu podivného artového režiséra s jeho arogantně protivným odpůrcem z řad diváků, s vyústěním se společnou práci na dalším filmu, má v sobě pěkně absurdní rozměr, ale děj je tu postupně naplněn tolika nahodilými a neuvěřitelnými zvraty, že nad požadovaným dojmem absurdity vyhrál dojem chaosu a neukočírovanosti. Až to celé (včetně závěru ze ZOO) působí jako vygradovaný sled příhod a několika nápadů, které by chtěly dohromady fungovat i jako souvislý příběh, ale potřebovaly by k té funkčnosti více dramaturgicky učesat a propracovat. Je hezké, když se takový film dokáže s parodickou nadsázkou trefně vysmát jistému typu filmové tvorby – méně již, když samotný děj působí tak neuvěřitelně a neučesaně, až sám téměř volá po další parodii. Jako oddychovka na jedno zhlédnutí to však neurazí. [65%] (29.10.2022)

Predstavenie dvoch vynikajúcich dánskych hercov a taká kuca paca medzi nimi. Raz ťahal za kratší koniec jeden, potom zase druhý. Niektoré humorné momenty sa vážne vydarili, najmä keď sa Tonny domáhal spravodlivosti. Samozrejme, pre okolie nič príjemné, no výraz tváre a celková pointa nedala inak, len sa tomu zasmiať. 70/100 (29.08.2019)

Nebezpečně výbušná trhavina šťourá pod kurníkem filmové kritiky, elitářství i soudobé poptávky po poklescích všeho druhu. Sice všechna prásknutí satirického biče vyznívají jaksi měkce a zanechají ledva povrchové šrámy, ale to hlavní dánská komedie dokáže: inteligentně bavit, s nadhledem zesměšňovat a přitom se nebrat vážně. Což začíná být jev pohříchu vzácný. (24.07.2010)

Není to sice tak dobré jako Adamova jablka, která se pro mne stala normou na posuzování čených komedií, ale i tak je to jedna z nejlepších dánských komedií, které jsem viděla. Takový dánský Trhák pana Bowfingera. Nejsem si jista, zda se dá označit za parodii Larse von Triera, spíš si dělá srandu z intelektuálských filmů obecně. (11.07.2013)