Dobrodružstvo

Fascinující příběh je sondou do vědomí života italské smetánky ze šedesátých let pobývající v záplavě blahobytu života ztroskotanců. Atmosférické proniknutí do duše bohaté společnosti a jednoho vztahu. Citový příběh odvíjejíc se v obrazech, který vypráví, jak se člověk může zmýlit ve svých vlastních pocitech lásky. (06.01.2008)

Jeden z vrcholných příkladů italského uměleckého filmu šedesátých let, kde se tvůrci snažili nastínit problematické vztahy a milostnou náturu tehdejší společenské smetánky. Antonioni nám pozvolna a metodicky předkládá jednoduchý příběh o jednom milostném trojúhelníku, který okořeňuje mysteriózní zápletkou a svým mnohoznačným vyprávěcím jazykem nutí diváka přemýšlet o viděném i tušeném, o vyřknutém i zamlčeném, o čistě subjektivním i tajuplně iracionálním, podobně jako u své pozdější Zvětšeniny. Někomu se to logicky může zdát jako rádoby umělecká báchorka zaměřená na hmotná ocenění na nezávislých filmových festivalech, ale já osobně jsem se právě zásluhou všech myšlenkových asociací dokázal do příběhu dostatečně ponořit a ignorovat jeho emocionální strohost i plytkou romantickou přeslazenost. 75% (24.11.2015)

Dobrá zápletka na začátku, kde tempo ještě nevadí, ale to, co se s filmem pak stane, je prostě méně zajímavé než to, co se z něj stát mohlo. Michelangelo Antonioni je v tomhle díle nesmírně rozvláčný a i když je tempo pomalé, dokáže spíše hladit, než nudit. Bohužel ani to nezabránilo, aby se snímku nepodařilo mě více zasáhnout. (30.03.2015)

Když odhlídneme od naprosto fantastickýho zpracování, např. co záběr, to krásná černobílá fotografie, zajímavej hudební doprovod, opravdu skvělej výkon Moniky Vitti, tak zde máme vlastně takovou filosofickou filmovou esej, řekl bych že ovlivněnou existencialismem a nastupujícím postmodernismem (možná, že určitý postmodernistický pohledy pomáhal Antonioni i formovat), ovšem existencialismem jinýho typu než třeba Sartrova, ten by byl příliš intelektuální. O Antonionim se sice říká, že to byl racionalista, ale podle mě mu jde hodně o emoce (nakonec byl to přece jen Ital), ukazuje důležitost emocí, důležitost pozitivních emocí, který by byly východiskem z odcizení, v němž se nachází jeho hrdinové, v tomto případě Claudia (M. Vitti). A dále nádherně zkoumá ženu, rozumí jí a jeho ženy jsou vždy stvoření emocí plná a po emocích toužící. Dobrodružství je kritikou, kritikou společnosti, smetánky, pohledu mužů na ženy, falešnosti, mělkosti, ale zároveň je výzvou k opaku tohoto všeho. (29.08.2007)

Podobně jako La Dolce Vita líčí úpadek morálky společnosti ve prospěch stále neukojitelnější potřeby zábavy a rozptýlení, L'Avventura líčí úpadek lásky ve prospěch stále větší potřeby vášně a vzrušení. Křesťanské pojetí citové náklonnosti je již dávno mrtvé a Antonioni zde více či méně křiklavě obhajuje záletnictví a nevěru. To vše by šlo. Jen kdyby to nebylo zabaleno do bezmála dvou a půl hodinové intelektuální nudy, jakou umí snad jen Italové.. (23.03.2015)