Dobrodružstvo

Je to zvláštní, ale existuje země, jejíž filmy se mi ani trochu nelíbí. Ano, je to Itálie. Samozřejmě, že občas se najde výjimka (Život je krásný, Cabiriiny noci), ale jinak nemám rád Felliniho, Rosselliniho, Viscontiho. A ani Antonioniho. Jeho filmy s Dobrodružstvím v čele představují opak toho, co mám rád. Jsou rozvleklé, pomalé, o ničem. Nechápu je. Nebaví mě. Neumím se vžít do postav. Nechápu proč říkají to, co říkají a proč se chovají tak nepřirozeně. Kam zmizela Anna? Nevím a nezajímá mě to. Považuju se za náročného diváka a mám rád art filmy. Například u Bergmana slintám blahem. Tohle mě ale úplně minulo. (09.01.2009)

Možná, že ten film je snímkem ze života italské zhýralé smetánky topící se v záplavě blahobytu, aniž si uvědomuje, že je jen snůškou ztroskotanců, jak se většinou píše, ale já to v něm nevidím. Pro mne se jedná o vyjádření tajemnosti, neuchopitelnosti a nepochopitelnosti života, s nimiž nemá smysl bojovat, protože to nelze, a je třeba se s nimi pokorně smířit. Antonioni nás udržuje celý film v napětí při pátrání po mnoha pointách, které vystavěl ve svém prvním plánu, ale pak je nechává zdánlivě nezodpovězené a nedořečené. Protože nejsou podstatné, jsou to jen střípky z mnoha dalších tajemství, přičemž důležité jen jen tajemství života samotného. (12.08.2010)

Filmu nelze upřít revoluční a působivou stylistickou stránku ani jeho místo v historii kinematografie. V první polovině mi měl Antonioniho počin co nabídnout a působil svěžím dojmem, jenže v druhé polovině začal ten pravý "Antonioni" a každá další minuta se stávala čím dál víc ubíjející a postavy více a více vzdálenější a nezajímavější. Efekt odcizení tak byl vystihnut natolik dokonale, až jsem film a všechno v něm začal téměř nenávidět. Hodnocení je proto spíše subjektivní a nesnaží se upřít filmu dobové kvality. (19.06.2011)

Nejnevděčnější film, co znám.... A přitom tak krásný, mému vnímání nesmírně blízký. Důležitá otázka, čemu věnovat pozornost, může zapříčinit nejedno rozčarování, vlivný mystifikátor Michelangelo Antonioni často jen odvádí určenou pozornost do slepé uličky. Pokud bude divák chtít návrat zajímavé Ley Massari či (ještě hůře) zjistit, proč zmizela, tak zůstane na konci nutně zmaten a rozčarován. Zradou, je, že postavy Sandra a Claudie jsou dlouhou dobu poměrně málo čitelné. Po zmizení Anny je to zvláštní cesta, která nemůže mít konce. O co jde? Vlastně o pouhé jemné náznaky, trápení zdánlivě bez příčiny a mlčení pro mnohé čistě ze vzdoru. Podle mého je však utrpení Antonioniho postav neskutečně drásavé a nepotřebuje jediné slzy či výčitek. Při vědomí, že Sando a Claudie všechno mají a obklopeni jsou vším, můžou už jedině ztratit, nikdy získat. Proto je na místě se ptát, koho vlastně litovat. Či opačně, jestli mají tyto postavy vůbec morální právo se trápit ve světě, který zažívá tolik masovějšího utrpení (osobně mám pro jejich trápení maximální pochopení, je to však čistě o postoji k životu). Jejich bolest je zlepšením situace neléčitelná, není náhodou tím pádem obecně odsouzení hodná? Jen nečekejte odpovědi na žádnou z otázek. Antonioni v zásadě neodpovídá, právě proto ho mám rád... (14.06.2010)

Podobně jako La Dolce Vita líčí úpadek morálky společnosti ve prospěch stále neukojitelnější potřeby zábavy a rozptýlení, L'Avventura líčí úpadek lásky ve prospěch stále větší potřeby vášně a vzrušení. Křesťanské pojetí citové náklonnosti je již dávno mrtvé a Antonioni zde více či méně křiklavě obhajuje záletnictví a nevěru. To vše by šlo. Jen kdyby to nebylo zabaleno do bezmála dvou a půl hodinové intelektuální nudy, jakou umí snad jen Italové.. (23.03.2015)