Interstellar

Neuvěřitelně rozmáchlé a typicky Nolanovsky technicky dokonalé sci-fi, které je v dané kategorii navíc nevídaně "hard". A to tak, že to chce velkou příchylnost k žánru nebo velkou diváckou otrlost, protože ty skoro tři hodiny dokáží diváka skutečně zavalit. Nehledě na to, že valná většina filmu není zrovna veselé epicko-hrdinské dívání. Ono tedy epické je, ale je zhruba tak pozitivní, jako Potomci Lidí. A navíc vychází z premisy, že NASA nikdy člověka na Měsíc nedostala;) Což je samozřejmě na aeronetu a na sputniku.ru spolehlivě zdokumentováno i v našem světě, ale to sem nepatří:) Hudba Hanse Zimmera v nejpamětihodnějších scénách připomíná spíš Philipa Glasse, ale díky tomu se vám vypálí do hlavy ještě o kus intenzivněji. Velká škoda je, že ani tentokrát se Nolan nevyhne tomu, čemu se hezky česky lidově říká "mindfuck", ale který tu narozdíl od takového Inception vyznívá už tak nějak nezvládnutě, a omlouvat ho obvyklými problémy, spojenými s cestováním časem a dimenzemi, se jeví už přece jen poněkud nepatřičně. Tluče se ve mně to, že bych samozřejmě vnitřně víc souzněl s nějakým pozitivním koncem, ale na druhé straně kde jinde než v tomhle žánru by se tvůrci mohli trochu "odvázat" a odvrhnout "povinné" konvence. Ale jestli jsem dal 90% Gravitaci, tak tady by nižší hodnocení byla hodně velká sprostota, protože Interstellar má na rozdíl od Cuarónovy technologicko-kinetické superjízdy i další kvality než řemeslo a téměř doslova mechanické zatlučení diváka do sedačky. Takže ano, 90%. (27.03.2017)

Pokus o metafyzický art za 165 mega, který vypráví o údělu lidstva a podstatě lidství a lidskosti... a v důsledku dojíždí na svojí silně rétorickou povahu a na to, že Nolan opět tahá svoje postavy jako automatony v přesně sestrojeném mechanismu. S výjimkou McConaugheyho, který by v současné formě našel emoce i v kusu umělé hmoty, je to takový orloj mluvících schémat a věšáků na dialektiku (pochodující kvádry působí mnohem lidštějším dojmem než všechny často plačící postavy). Nechci se nicméně plně stavět na stranu haterů, kterých si Interstellar našel nemálo. Na téhle autorské vizi mě baví celá řada věcí - současná "pre-apo" skepse vyvažovaná idealismem, syrový pohled na mezihvězdné lety jako traumatický fenomén, práce s prostorem a živly. Neskutečné je i to, jak kdysi těžko mobilní imaxové kamery rozehrál Hoyte Van Hoytema ve flexibilní mnohostrunný nástroj evokující místy niterné snímání Emmanuela Lubezkého. Paradoxně se tu výška a šířka rámu uplatňuje k vytvoření komorního dojmu snad ještě častěji než k dosažení wow efektu z celků. Vybledlý pohled na zaprášenou budoucnost, meditace o tom, že rodiče se v momentu narození potomků stávají duchy jejich budoucnosti a pár další věcí se mě dotkly. Ale jako celek mi Interstellar připomíná kombinaci velkolepých témat a motivů, která nedokáže zhmotnit, co není zároveň přímo vysloveno. A to je u filmu, který pojednává o fenoménech na periferii našeho racionálního vnímání světa, trochu problém. Je to pro mě zkrátka ten typ podívané, na které budou skutečně strhující až bonusy z produkce. [70%] (06.11.2014)

Kdo jiný měl natočit Vesmírnou odyseu pro 21. století. Kubrick našel svého nástupce a Nolan posunul hranice lidmi obývaného vesmíru. Přerod komorního příběhu farmářské rodiny na rozmáchlou výpravu s cílem najít nový domov pro lidstvo je fascinující. Zimmer i Hoytema mají ve vesmíru dostatek prostoru pro další exhibici a McConaughey v nejlepší formě bez problému utáhne celé tři hodiny. (12.04.2024)

Autorská vize v zajetí mainstreamu. Nolan mi připadá stejně jako hlavní postava filmu na pomezí dvou světů, z nichž si nedokáže vybrat a celou dobu balancuje na hraně. Jsou tu na jedné straně určitá očekávání cílové skupiny o srozumitelných vyprávěcích postupech vhodně modifikovaných, na straně druhé tvůrce se statusem hitmakera, který se snaží zformulovat autorskou vizi o lidském poznání a cestě až za jeho hranici. Funkčně zkombinovat a propojit tyto dva tvůrčí přístupy je z mého pohledu velmi obtížné, ne-li nemožné. Přece jen by si měl film zachovat jistou dávku mysteriozity a nevyjasněnosti, čímž se otvírá divákovi možnost vícero interpretací. Interstellar divákovi na výběr příliš nedává, paradoxně mi zde často kritizovaná doslovnost (a ani zkratkovitá pozemská část) tolik nevadila, i když redundantnost některých informací je u Nolana poněkud zarážející. Zklamání vnímám především na straně scénáře - výhrad mám celkem dost, pro příklad uvedu alespoň tři: a) až nesmyslně napasovaná Damonova zápletka na planetě Dr. Manna, která se sice stala katalyzátorem pro následující dění, ale tvůrci bezesporu mohli vymyslet elegantnější řešení; b) epizodka Caseyho Afflecka jako naštvaného bratra (podobný důvod viz bod a); c) úplný závěr - jednak strašně "happy endingový", jednak z hlediska plynutí času a relativity nelogický. Výsledný tvar filmu naplnil má očekávání tak na 75%, takže poměrně velké zklamání. (09.11.2014)