Synecdoche, New York

Kaufman nastavuje postavám, divákovi a hlavně sám sobě (dvojí až trojí) zrcadlo. Jde o jakousi formu tvůrčí sebereflexe, kde se prolíná fikční realita s divadelní fikcí. Hlavní postava se postupně v této hyperreálné achronologické šmouze, kde zdánlivá realita je více reálná než realita samotná, začíná ztrácet. Jenže je to vlastně důležité obě roviny rozpoznat? Všechny postavy včetně té hlavní stejně prožívají svůj život, jsou jeho hlavními hrdiny. Režisér snažící se vytvořit více pravdivý život než je jeho samotný, plně ho ovládnout, posléze zjišťuje, že ten skutečný, který už od fikce nedokáže ani rozlišit, zrežírovat nemůže. Stává se "pouze" hlavním aktérem a poslouchá pokyny odněkud "shora". Obě roviny se spojují, jeden (životní) cyklus končí a prostor věčnosti je naplněn lidskou pomíjivostí. Synekdocha, New York. [==] Nebo je celý film jen o jednom velkém nenaplněném očekávání, kdy režisér-hlavní postava nedokáže zrežírovat, ač masterpiece, jeden divadelní kus, resp. nedokáže si uvědomit, že režíruje nezrežírovatelné a neustále se snaží hledat cesty k samospásné inspiraci? Vlastně to celé působí dost donquijotsky, jako by hlavní hrdina byl Ztracen v La Mancha. Anebo je to jen o tom, že detailně zanalyzovat a rozklíčovat Kaufmanovo dílo, režijní prvotinu, dokáže jen on sám a já tu píšu nesmysly. Možná druhá projekce napoví. (19.10.2014)

Osobitý a hodně svérázný scénarista Charlie Kaufman se poprvé ujal režie svého psaného výtvoru a vznikl těžkopádný a složitě poskládaný snímek, který rozhodně není pro každého. Neříkám, že bych si nějak ujížděl na předchozích "Kaufmanovkách" (vyjma dokonalého "Věčného svitu") ale díky schopným režisérům, kteří se s jeho látkou dokázali poprat se většinou jednalo alespoň o zajímavé filmy. Tentokrát ne. Kaufman si s režií neví rady, herci občas neví co hrát a já osobně nevím o čem jeho nejnovější počin byl. Možná o režisérovi s tvůrčí krizí, kterého opustila manželka, nebo o hypochondrovi, kterému jednoduše haraší, to však ví asi jen pan režisér a scénarista v jedné podobě a pár vyvolených, kteří snímek hodnotí 4* a výše. (13.12.2009)

Divné filmy mám ráda. Dokonce nemám žádný problém ani s depresivními divnými filmy. Ale jen pokud si z nich něco odnesu a pokud mě jejich sledování baví. Tady se to zastavilo v půli cesty. Synecdoche, NY je divný film s hodně depresivním příběhem, kdy se celá bizarnost děje stupňuje úměrně s tím, jak se film blíží ke konci. Ne že bych od filmu, který si z velké části zabývá smrtí, čekala nějakou rozjuchanou podívanou, ale od tak vysilujícího filmu bych aspoň očekávála, že na mě zanechá nějaký hlubší otisk. A to se tady nestalo. Je škoda té ubíjející stopáže, protože začátek filmu byl dokonalý. Možná kdyby Kaufman přitáhl uzdu své představivosti, která je náplní celé druhé poloviny, tak by výsledek vypadal jinak. (01.03.2009)

Skoro mi přijde, že tenhle snímek potřeboval víc Kaufman než já a možná to platí o všech jeho kusech, jenže tady mě to prvně bolelo. Má to krásný nápady, má to spoustu myšlenek, ale moc to tlačí na jedno téma s tempem prorůstající deprese. Chápu, že je to účel a chápu, že vlastně Charlie natočil přesně to, co chtěl. Já to jen nejsem schopnej unést a tu jeho krizi jsem radši snědl v Anomalise. Tady je příliš zla i na mě. (03.12.2017)

Roky jdou dál, ale Caden, který záhadně umírá (jen se to nějak vleče), se nehodlá s časem smířit. A vlastně ani s realitou, kterou velkolepě režíruje ve větších a větších formách, aby se dopátral odpovědi, proč to všechno. Charlie Kaufman opět popustil uzdu fantazii, takže se dočkáme spousty příběhů v příběhu, šťastného obývání hořícího domu, tajuplného deníčku ztracené dcerky a množství chaosu v hlavě, který si teď musím nějak poskládat. (16.09.2012)