Synecdoche, New York

Synecdoche je takový milý a příjemně depresivní film o člověku, či lidech, kteří si ve svém posledním tažením uvědomují, že po sobě vlastně nezanechali žádný odkaz. Takže honem napravovat. Náš hlavní hrdina - říkejme mu pan Canden, neb se tak jmenuje, má vyprávět skutečně o čem. A tak vypráví...Nutno říct, že jeho vyprávění je skutečně poutavé a hlavně solidně naturalistické. Ve filmu nechybí ani pár mouder, které minimálně za zamyšlení stojí. Řekněme solidní 3*. Možná, že časem i o 1* hodnocení zvýším. A málem bych zapomněl. Film disponuje přenádherným soundtrackem, který zde sedí jako ušitý, takže tu 4. hvězdu přihodím rovnou. (10.08.2012)

Skoro mi přijde, že tenhle snímek potřeboval víc Kaufman než já a možná to platí o všech jeho kusech, jenže tady mě to prvně bolelo. Má to krásný nápady, má to spoustu myšlenek, ale moc to tlačí na jedno téma s tempem prorůstající deprese. Chápu, že je to účel a chápu, že vlastně Charlie natočil přesně to, co chtěl. Já to jen nejsem schopnej unést a tu jeho krizi jsem radši snědl v Anomalise. Tady je příliš zla i na mě. (03.12.2017)

Těžké, hodně těžké.. Charlie Kaufman, jeden z nejzajímavějších scénáristů všech dob (dobře.. tak minimálně dneška), natočil pseudo? opus o perfekcionistickém divadelním režisérovi, kterého neskutečně ztvárnil excelentní Philip Seymour Hoffman. Pro Kaufmana je to režisérský debut (scénář si samozřejmě napsal sám), pro Hoffmana to muselo být bilancování nad tím "co, koho a jak má hrát.." Neříkám, že jsem toto drama pochopil od začátku do konce.. ba neříkám ani to, že jsem ho vůbec pochopil - ovšem údernost emocí (ať už hraných či hraně hraných), kterými na mě zaútočilo, se nedá vyslovit. Charlie Kaufman je minimalistický megaloman, který otevřel svou duši a dal nám do ní nahlédnout - ať už je to duše pravdivá, či vymyšlená. "Synekdocha (řecky syn-ek-doché, sdílená, spolu míněná část) je jazyková či rétorická figura, při níž je název celku použit pro označení části nebo naopak název části pro označení celku. Například 'noční nebe zářilo' místo 'hvězdy svítily' nebo 'pod rodnou střechu' místo 'domů'." "Synekdocha patří mezi tropy a blízce souvisí s metonymií, takže se někdy pokládá za její zvláštní případ. Při přesnějším rozlišování je synekdocha použití názvu části pro celek nebo opačně, použití nadřazeného nebo podřazeného pojmu, kdežto metonymie předpokládá myšlenkové nebo věcné spojení mezi oběma názvy a metafora znamená použití nepříbuzného pojmu z jiné oblasti." (30.10.2009)

Tam, kde se střetává Kaufmanova vášeň v házení strastí i povinností na svá alter ega (jednou by měl odhodit zábrany a zahrát sám sebe – neoriginálně a naprosto rutinně, chtěl bych to vidět) s hledáním neuróz a důvodů, proč být v depresi, raší překvapivě upřímná autorská výpoveď. Kaufman jako by odcházel a chtěl nám říct, že za těmi zábavnými filmy stojí ve skutečnosti hodně smutný chlapík, královský šašek, který chtěl být oblíbený, ale zůstal šaškem, protože neměl na to být opravdu veselý. Pokud je New York pravdivý, není se čemu divit. Na druhou stranu, natočit o tom klasický kaufmanovský film jen posiluje pocit téhle bezradnosti. Takže se motáme v klasickém mystifikačním kruhu (účel nebo hra – a tedy účel?), kde místo racionálna zůstávají čisté pocity a dojmy. Kaufman-režisér je zvládl replikovat bravurně, Kaufman-scenárista nabídl pouze povrchní hloubku, která se brzy okouká a do uspokojivého finiše doběhne z posledních sil. I tak si cením otevřenosti, s jakou se tu věci říkají a upřímnosti, s jakou se dělají. 70% (08.03.2009)

Řekl bych, že moc lidí si nemůže jen tak vzpomenout, co znamená lingvistický a poetický pojem "synekdocha", tedy takové označení věci, kdy je pojmenována jen její část (či opačný případ - označení jedné části pojmenováním celého celku), a tak dost myšlenek při sledování nezastavitelně proudícího času filmu věnuje uvažování, proč se Kauffmanův absurdní pletenec takto jmenuje. Náhle to dostává jasný smysl a chytré zabarvení: ve fikčním světě kompletní, celkové fabule je synekdoticky pojmenován celý svět, v hale, kde se za nevyčerpatelný státní grant snaží divadelník Cotard s Cotardovým syndromem sinscenovat svůj masterpiece, bohatě pravdivé komplexní dílo vypovídající o životě, se přibližuje newyorkský svět téměř zrcadlovým zhmotněním její části, v níž přeci stojí i tato hala, a proto se musí v určitou chvíli dočkat vlastního obrazu, stejně jako lidé, kteří tu hrají, nebo je režírují, nebo hrajou ty, co jsou hráni, a obloukem se systematicky stane zas někdo režisérem původního režiséra samotného a organizuje jeho gesta, mimiku, pohyb po place, aby nevznikla logická chyba. Musí dát práci, zvládnout takovouto strukturu napsat. Pro Kauffmana ale hra neskončila - rozhodl se, že labyrint svého fikčního světa částečně převede do světa reálného, a usedl na pomyslné režisérské křeslo, odkud měl nejlepší výhled kontrolovat, jak jeho plán ožívá ve filmových studiích a exteriérech, a možnost organizovat celou věc s již definitivní platností. Můžeme si myslet, že pravděpodobně jiná cesta nebyla - divadelní podoba tohoto nápadu, je, jak je ve filmu popsáno, nezrealizovatelná (divadlo, pokud mu chybí diváci, v podstatě není divadlem, v Synekdoše tedy probíhá stále zatím dvacetiletá zkouška), zatímco film si již své publikum najde. Charlie Kauffman tak vyřešil tento problém a vyzval k empatickému následování ty diváky, kteří budou chtít - zapojit logické myšlení, smysl pro systematičnost, chápání, jak fungují přenos divadelního projektu do filmu a přirozený svět New Yorku do divadelní inscenace a svět jako celek, ten náš, reálný, do divadla i filmu zároveň, tak jako je zapojil on. (16.01.2010)