Austrália

Jednoho krásného prosincového dne jsme po obědě vyrazily do kina. Film vypadal že za klasickou dobu už, už skončí. Prostě klasická závěrečná dojemná scéna, klasicky závěrečný dojemný proslov, klasický závěrečný dojemný pohled, dojemný polibek, poslední dojemný vtip pronesený dojatým dítětem k dojatým dospělým hrdinům, dojemná atmosféra se z plátna přenáší na slečnu vedle mě, která armádou slz likviduje jeden papírák za druhým a v atmosféře naprostého a totálního dojetí jsem se začal zvedat ze židle s tím, že si projednou odpustím závěrečnou dojemnou hudbu, obleču si bundu a opustím chrám všeobecného dojetí. O to větší šok následoval v zápětí, příběh totiž nekončil, ale pokračoval !!!! Samozřejmě vedl k dalšímu ještě většímu dojetí, ovšem když ani tohle nestačilo a film dále pokračoval, začínaly se mě hlavou honit divný myšlenky. Je tu ještě vůbec šance, že film skončí ? Kolik kapesníčků ještě zbývá už asi pět hodin v kuse dojaté slečně vedle mě ? A co ty další dojatý slečny po celým sále? Nezpůsobí jejich hromadné dojetí záplavu sálu ? Uvidím ještě někdy vůbec domov ? Začali se mě drát do očí slzy, takhle jsem si přece svou smrt nepředstavoval. Poprosil jsem slečnu vedle sebe, jestli nemá jeden kapesníček navíc, měla, ale jelikož pro slzy asi už vůbec neviděla nepodala ho mě, ale dala ho na hlavu dojaté slečně v předchozí řadě. Ta kapesníček ze své hlavy okamžitě sundala a za velkých díku přiložila k slzícím očím. To už jsem nevydržel a nasraně se otáčím s dotazem na Jirku. "Jiří kolik je proboha hodin ?" Jirka : "Nevím, mám zaslzený hodinky od paní za mnou." "Jirko, a kde máš bráchu? " "Šel si lehnout na ty dvě volný sedačky v rohu, vstává v pět ráno do práce a je zvyklej před půlnocí spát. Upadl jsem do komatu. Najednou citím jak se mnou někdo třepe, byl to Jiřík. V sále už bylo světlo a prázdno a najednou slyším "Přežili jsme to Pájo, na oplátku jsem však musel slíbit bohovi, že už nikdy nebudeme opíjet mladé slečny nejlacinějším vínem a následně zneužívat jejich otupělosti." Pak jsme šli zbudit Honzíka. Chudák, vyskočil ze sedaček a začal zcela dezorientován řvát "Zaspal jsem, zaspal jsem, musím jít první do sprchy nebo přijdu pozdě do práce !" Honzy to nakonec do té práce stihnul a za to má film ode mě tu hvězdičku. (02.01.2009)

Scénář: Baz Luhrmann, Stuart Beattie, Ronald Harwood, Richard Flanagan .. Baz Luhrmann přestřelil. Za použití dětského vyprávěče předkládá dětinsky přeplácanou vyprávěnku, divoce dynamickou, pestře vykolorovanou s častými kamerovými nálety. Rámcově vsadil na starosvětskou výpravnou romanci, která je dojemná, příjemná, lehoučká, jenže do ní nacpal tolik digitálních efektů nevalné kvality, že opojně nechutná, i když tak vypadá. Navíc ve druhé polovině začnou v nadstavované stopáži chvílemi bolet i ty všemožné klišé a žánrové guláše, že vyšší hodnocení nejsem schopný dát ani za pomoci jedné z nejpřitažlivějších dvojic prohánějící se přenádhernou krajinou. A problém ukradených dětí by si zasloužil jiný příběh než doplněk k epické romanci. (22.12.2008)

Prosim vas, vie mi niekto povedat, co to bolo?! Mam pocit, ako by si tu niekto zo mna robil obrovsku srandu... Toto je neuveritelne hlupy film, o prehravani postav ani nehovorim a vlastne, viete co? To je asi tak vsetko co k tomu napisem, aj tak som asi jedina, ktorej sa tento film nepacil a nebojim sa to povedat na plne usta :) (31.12.2008)

Obdivuhodná pocta klasickým melodramatům, ve které se Baz Luhrmann překvapivě vzdává většiny svých trademarků (jejich ozvěny samozřejmě nechybí, mají ale minimum prostoru). Nicole je stále proklatě krásná a Hugh mužný, aby si člověk ty „dvě strany jedné mince“ okamžitě zamiloval. Překvapivou výhrou je malý Brandon Walters jako míšenec Nullah. Ten kluk je přirozený talent a jsem velmi zvědavý, jakým směrem se bude vyvíjet jeho kariéra. Co se týče dojmu z Austrálie, je rozporuplný a může si za to čistě Luhrmann. Hned od prvních obrazů mi bylo jasné, že miluje svou rodnou Austrálii (podobně jako miluje Jackson Nový Zéland) a prakticky každý kamerový nálet je úchvatným okénkem do někdy vyprahlých, jindy zelených krajin klokaního kontinentu (hned bych se tam vydal!). V rovině romanticko-nostalgické funguje Austrálie perfektně, coby příběh už trochu drhne. Problém je v tom, že tvůrci v podstatě servírují dva filmy za sebou. Ten první je roztomilou romancí, která je opepřena o dobrodružné putování s dobytkem, ten druhý je ryze vážnou epickou válečnou vřavou. Samo o sobě obojí funguje dobře, v rámci celku jsou si ale ty části příliš stylisticky vzdálené. Výjimečně bych se přikláněl k tomu, aby z toho bývali tvůrci udělali vol. 1 a 2. V rámci epických melodramat se mi nicméně příčí jít pod 4 hvězdičky – i v této podivné rovině kompromisu jsem byl podstatně zaujatější, než kupříkladu u Čtyř pírek a Pearl Harboru. 70% s tím, že napodruhé mi možná ten přechod nálad nepřijde tak násilný a bude to za čisté 4 (nebo se naopak ukáže, že ten film si skutečně víc, jak tři hvězdičky nezaslouží)… (06.04.2009)

Austrálie není pouhý kýč, je to pastiš z kýče. Baz Luhrmann sestavil svůj film z filmů jiných a každého herce přinutil k strašlivému přehrávání. Kidman se tak z nóbl hysterky, kterou divočina děsí a odpuzuje, stane drsnou sexy rančerkou, která se vyrovná urostlým chlapům. Jeden takový se do ní samozřejmě musí zabouchnout a ukázat své mocné pěsti a odvážné, dobré srdce. Ale nejdříve se teprve musí najít, což se nejlépe děje skrze hádky. A ano, všiml jsem, jak jejich hádání nápadně připomíná "rozpory" Indyho Jonese a jeho bab - žel, toto povšimnutí mi nepřivodilo filmový orgasmus a Luhrmannovi nepřineslo mé uznání. Podoba tam je, je jistě záměrná, ale, promiňte ta slova: "Hovno z toho." Nezůstalo u herců, i scénář byl sepsán s touhou využít kdejakých klišé tak, až si každý uvědomí: "To on to tak chtěl, tím nám jistě cosi sděluje," ale nesděluje nic. Někdo se třebas pobaví tím, jakou s ním Austrálie hraje hru na dojetí, které se v zápětí musí zahodit, a upřímně se uchichtne. Jiný (Subjektiv) si řekne, že je ta hra trapná a opakovaný vtip není vtipem. Že - SPOILER - třikrát oznámená a třikrát zrušená smrt hlavního hrdiny či hrdinky či hrdinčíka - KONEC SPOILERU - není hra s divákem, ale s divákovou trpělivostí. A je toho spousta, s čím musí divák bojovat, pokud nepodlehne - SPOILER - proměna z honáka ve lva salónů, pád do v reálu neexistující propasti, balacování nad ní, bezproblémové sledování zkušeným domorodcem, dojemná smrt napraveného vedlejšího hrdiny, idyla divočiny, zkažený velkopodnikatel, atd. - KONEC SPOILERU. A kdo si myslí, že soulož pár dní po zatlačení manželových vík je vrcholem romantiky, snad by se neměl do žádného vztahu ani pouštět. Luhrmannova důslednost však nezná mezí a instruoval i výtvarníky přes kulisy a to samozřejmě tak, aby jejich práce byla co nejbarevnější a aby co nejvíce působila jako - kulisy. Kamera, hudba a další již jen dokreslují výsledný obraz, kterému nemohu upřít promyšlenou a jednotnou koncepci (i přes jisté žánrové proměny). Z té koncepce mi ale není dobře. (29.10.2009)